Práh mezi světy I.

Takové dva lidi byste chtěli, pro falešný výklad slov Kristových »co Bůh spojil, toho člověk
nerozlučuj,« nutit, aby tuto prostituci páchali dále a proţívali přitom pravé peklo
nesnesitelného souţití Takové manţele Bůh nikdy nespojil, a také ani nelze takovou dvojici
za skutečné manţele pokládat.
Kdyby takovíto lidé ţili pospolu úplně volně, bylo by to úplně totéţ, jako kdyţ k tomuto
způsobu ţivota mají posvěceni církevní. Ba toto volné spojení bylo by dojista ještě lepší,
neboť církev má zde jistě jiné, váţnější úkoly, neţ potvrzovat namnoze nemravná manţelství.
Proto také církve neměly by tolik ţelet, ţe se dnes uzavírá takové mnoţství sňatků na úřadech.
Ani tam, ani v kostele nespojuje Bůh dva lidi, kteří duchovně k sobě nenáleţejí.
I kněţský celibát je výsledkem rozumářského chápání Evangelia, neboť Pán Jeţíš řekl jasně:
»Jsou zajisté panicové, kteří se tak ze ţivota matky zrodili, a jsouť panicové, kteříţ panici
učiněni jsou od lidí. A jsou panicové, kteří se sami v panictví oddali pro království nebeské.
Kdo můţeš pochopiti, pochop!«
Neţádá se tedy na knězi panictví. Kněţí jsou tedy oněmi panici, kteří od lidí byli učiněni,
neboť chtějí-li se stát knězi, nutí je církev k celibátu. Ale jak se tento celibát zachovává, je
všeobecně známo. Můţe však někdo kněze odsuzovat za to, ţe celibát porušil a ţije jako jiný
člověk Můţe to být ten nejlepší kněz, nejušlechtilejší člověk, ale on nevyšel jako panic ze
ţivota matky své, a také necítí v sobě dosti síly, aby se panictví oddal pro království nebeské.
Nemůţe za to, ţe byl lidmi k panictví donucen, a proto, kdyţ toto panictví nemůţe vţdycky
dodrţet, nese pak po celý ţivot těţké výčitky svědomí.
Je ještě celá řada věcí, které by se daly z Evangelia vyjmout a upozornit na to, jak jsou špatně
chápány, ale domnívám se, ţe věci uvedené jiţ docela stačí.
Jen na konec chtěl bych ještě upozornit na to, jak se lidský rozum staral o zkreslení ukřiţování
a zmrtvýchvstání Páně.
Někteří dokazovali, ţe Pán Jeţíš nezemřel na kříţi, ţe byl s kříţe sňat pouze v mdlobách.
Dovozovali to z toho, ţe při probodení boku Pána ]eţíše vytekla krev a voda. Kdyby prý byl
mrtvý, nebyla by tekla krev.
Tedy i k těmto nejvyšším mysteriím sahal rozum lidský, aby se zdál velkým, povýšeným nad
těmito svatými událostmi. Odpovídat na tyto věci, bylo by dojista pod důstojnost svatého
Evangelia.
Jen ještě na jednu věc, související s posledními okamţiky ţivota Pána Jeţíše zde na zemi,
chtěl bych upozornit - a to jest Jidáš.
Všechny církve bez výjimky odsuzují Jidáše jako člověka zatracení hodného, a přece si toho
Jidáš tak zcela nezasluhuje. Vţdyť on byl jistě nástrojem vyvoleným k tomu, aby naplněna
byla slova Písma, prorokující zrazení a smrt Pána Jeţíše Krista.
Jiţ ve Starém Zákoně bylo zjeveno, co se bude dít, a sám Syn Boţí, Jeţíš Kristus věděl dobře,
koho si v Jidáši vyvoluje. Věděl od začátku, ţe je tím, který je určen k tomu, aby Ho zradil.
Také celé působení Jidášovo v kruhu apoštolů je velmi zajímavé. Škoda jen, ţe se o něm v
Evangeliu nepíše více.
Jidáš, stejně jako všichni ostatní apoštolové, byl původně přesvědčen, ţe se Jeţíš stane králem
ţidovským na této zemi, který vysvobodí Izraelity ze jha římského. Nemohl-li nalézt souhlas
u ostatních apoštolů, pracoval sám na svůj vrub na přípravách k převratu. Ve skutečnosti chtěl
docílit největších oslav pro Pána Jeţíše Krista. On to byl, který připravil tak slavnostní vjezd
Pána Jeţíše do Jerusaléma na Květnou neděli. A proto také jistě nezrazoval Pána Jeţíše pro
oněch třicet stříbrných, nýbrţ spíše proto, aby obelstil nepřátele Jeţíšovy a vyvolal vzpouru
proti panstvu nad Izraelity.
Jidáš rozhodně počítal s tím a spoléhal na to, ţe Syn Boţí, Jeţíš, který tolik zázraků učinil, a
který jiţ tolikrát unikl zlobě nepřátel, dokázal stát se neviditelným a zmizet, ţe učiní tak ze
své moci i tentokráte. Ale kdyţ pak Jidáš poznal, ţe jeho výpočty a domněnky byly klamné,
114