Práh mezi světy I.

Náhlé vzrušení celého okolí mne upozornilo, ţe se cosi děje. Ohlédl jsem se a tu ke svému
překvapení vidím, ţe k této slavnosti nepřichází sám papeţ, nýbrţ jen jeho zástupce, kardinál,
zato však v nádherném úboru. Šest páţat kráčelo za ním, aby neslo jeho vlečku. Za nimi
teprve kráčelo ostatní kněţstvo, od nejvyššího k nejniţšímu.
Vida tuto nádheru, vzpomněl jsem si na vjezd Pána Jeţíše do Jerusaléma na Květnou neděli.
On, Mistr všech mistrů, Král všech králů, sám Syn Boţí, vjíţdí do Jerusaléma na oslátku, a
spokojí se s větvičkami oliv a palmovými listy, které jsou před Něho na zem kladeny, a
pokorně, bez touhy po oslavách přichází, aby se obětoval za pravdy, které hlásal. A zde - ta
nádhera!
Můţe se duše lidská, v okamţiku tak posvátném, vnořit do hloubi svého nitra a zabývat se
Bohem Kristem a jeho velikým utrpením, kdyţ je oslňována touto velikou nádherou
Znovu bylo mi smutno nad tím, co křesťanství dnešní, na rozdíl od křesťanství původního,
vynáší na povrch a nač klade tak veliký důraz. Vţdyť vše to je v úplném rozporu s učením
Pána Jeţíše Krista, který v chudobě se narodil, v chudobě ţil, v chudobě za velikého utrpení
zemřel. A právě odpolední poboţnost Velkého Pátku má ve vší prostotě a váţnosti
připomenouti všem křesťanům okamţiky Kristova utrpení.
A hle, co se tu dělo!
Kdyţ se všechno kněţstvo usadilo a poboţnost začala, ozvaly se rajské tóny hudby
Palestriniho, které unášely duši mou do nejvyšších sfér duchovních. Moje soustředění bylo
však silně otřeseno, kdyţ jsem ke své hrůze zpozoroval, ţe představitelé církve sami
nechápou velikost tohoto okamţiku. Jejich chování, o jehoţ podrobnostech raději pomlčím,
prozrazovalo zjevně, ţe svoji přítomnost při těchto velkých obřadech nepokládají za víc, neţ
za pouhé plnění své povinnosti.
A tato neváţnost, při nejmenším nezájem deprimoval mne tak, ţe bych byl nejraději z kostela
ihned odešel. Bohuţel, seděl jsem však právě na konci lavice, který byl zabedněn, a s druhé
strany seděla celá řada lidí, které bych byl svým odchodem musel vyrušovat. Musel jsem
zůstat aţ do konce, abych si uvědomoval, ţe vše to, co jsem zde viděl, nebylo projevem pravé
křesťanské víry a zboţnosti, ani pravé křesťanské pokory, ani pravé křesťanské úcty ke
Kristu, ani pravého křesťanského pochopení velkého mysteria Velikého Pátku.
Po této poboţnosti kardinál s jednoho balkonu poţehnal lid kříţem, v němţ jsou ostatky
skutečného kříţe Kristova, dále pak ţehnal lidu plachetkou svaté Veroniky, a tím byl celý
obřad ukončen.
Opustil jsem chrám a zamířil k malé kruhové budově s křtitelnicí, ve které byl, krátce před
svou smrtí r. 337., pokřtěn císař Konstantin Veliký. Přišel jsem ke křtitelnici právě v
okamţiku, kdy její dveře odmykal kněz, a dověděl jsem se, ţe za malou chvíli budou v této
malé, památné budově křtiny jednoho nového italského světoobčánka.
Ale tuto moji radost, ţe budu mít takto příleţitost dostat se dovnitř, zkalila mi nepěkná
podívaná na prudký spor kněze, který křtitelnici odmykal s jeho spolubratrem. Nevadilo jim,
ţe stojí na prahu místa tak posvátného, kde se za chvíli měl konati významný obřad křtu,
nevadilo jim ani to, ţe jsou sledováni cizími lidmi, a oba v nejprudší hádce zle si nadávali. Jak
mi bylo vysvětleno, celá jejich hádka byla pro klíč od pokoje, který oba společně obývali.
Kněz, který měl obřad křtu vykonati, měl klíč v kapse a nechtěl jej vydat svému spolubratru,
který chtěl jít domů.
Tak se tedy kněz připravoval na obřad tak posvátný a důleţitý, jakým je křest svatý! Jak mají
pak k takovýmto obřadům přistupovat věřící, vidí-li, ţe jsou znesvěcovány samotnými
kněţími Vţdyť kněz, který v prvé řadě má býti vzorem mírnosti a lásky, má k takovým
obřadům přistupovat vţdy váţně a zboţně na ně se připravovat, aby i v očích věřících měl
kaţdý tento obřad svou důleţitost, ba dokonce i svatost.
Trapný spor těchto dvou kněţí přerušen byl příchodem lidí, kteří přinesli děcko ke křtu. Vešel
jsem s nimi dovnitř, do této malé svatyňky.
68