Práh mezi světy I.

Náboţenství není zde přece proto, aby jeho pomocí církve upevňovaly se jako celek a jako
vládnoucí moc. Náboţenství není tu pro církev, nýbrţ církev pro náboţenství, a toto
náboţenství je jen tehdy čistým a pravým náboţenstvím, jeví-li se ve skutcích všedního
ţivota.
Kaţdá církev, ať jakéhokoliv vyznání, která dává přednost formám, obřadům a dogmatům
před vlastními skutky křesťanského milosrdenství, které poţadoval od nás Pán Jeţíš, kaţdá
musí se zhroutit. Toto její zhroucení musí tu nastat proto, ţe neplnila a neplní Zákon Boţí,
zejména ne Nový Zákon, který nám přinesl Jeţíš Kristus.
Náboţenství, má-li se udrţet, musí vrcholit v lásce a oběti pro bliţního. Pak teprve toto
náboţenství přináší platnou sluţbu Bohu.
Řekl jsem, ţe náboţenství je ţivot, ale mnohdy slýchám, ţe ţivot tak dokonalý, jaký Pán Jeţíš
od nás ţádal, není moţno ţít v nynějším věku materialismu a sobectví, ţe takový ţivot mohli
vést jenom opravdoví světci. Ale to je omyl.
Ještě dnes, a to i v ţivotě nejprostších, často i nejbliţším okolím přehlíţených lidí, najdeme
příklady vpravdě dokonalých křesťanských ctností, vyvrcholujících ve vzácné, nezištné oběti
pro druhé. Měl jsem sám příleţitost setkat se s takovými lidmi. V jednom moravském městě,
převáţně katolickém, našel jsem současně hned dva tak pozoruhodné, dnešnímu
příslovečnému sobectví tak odporující příklady, ţe tu chci na ně vzpomenout.
Svého času přednášel jsem v tomto městě na thema: »Odpouštějte i svým nepřátelům«.
Pozoroval jsem, ţe mezi posluchači je mnoho těch, kteří při mé řeči plakali.
Kdyţ jsem skončil, přišly ke mně mezi jinými také dvě ţeny, které chtěly od mne slyšet, zdali
i ony mohou odpustit těm, kdoţ jim ublíţili, a vylíčily mi krátce svůj ţivot.
První byla ţenou vyššího úředníka státních drah a před válkou ţila se svým muţem v
nejkrásnějším spokojeném rodinném ţivotě. Ačkoliv měli jedenáct dětí, Bůh jim poţehnával,
takţe neměli nikdy nedostatek. Pak přišla válka, muţ narukoval a odjel do pole. Ţena, aby
ušetřila nájemné, odstěhovala se ke své matce, kde se svými dětmi, ve strachu o otce a v
touze, aby ho Bůh vrátil zase zdravého rodině, ţila celou válku. Denně se s dětmi za něj
modlila, a Bůh vyslyšel její prosby a manţela jí vrátil. Jeţto neměli pro sebe zařízený byt,
nastěhoval se manţel pro prvou dobu ke své matce. Nešťastnou náhodou bydlela u jeho matky
mladá ţena, snad nástroj Boţí, snad démon zla, jemuţ tento otec rodiny neodolal. Zamiloval
se do této ţeny a zapomněl úplně, ţe má ţenu, která ho stále miluje, která se strachem a
touhou celou válku na jeho návrat čekala, zapomněl, ţe má děti, o něţ má povinnost se starat.
Kdyţ se pak přestaly vyplácet válečné podpory, zůstala jeho ţena i s dětmi úplně bez peněz,
ale ani nad touto bídou své rodiny muţ se nepozastavil.
Nic nepomohlo, ţe jeho vlastní matka, kdyţ shledala, co se stalo, vyhnala onu ţenu ze svého
bytu, ale její zaslepený syn najal hned nový byt, do kterého se s onou ţenou nastěhoval, aby
zde ţili jako manţelé.
Jeho ţena, která ho měla opravdu ráda, nedomáhala se ani dle zákona jí náleţející podpory,
nedoţadovala se ani příspěvku na děti a starala se o ně sama. Opatřila si sluţbu, a to právě v
útulku pro opuštěnou mládeţ, kde mohla své děti umístit. Zadarmo zde slouţila, jen kdyţ její
děti dostaly zde najíst.
Byla-li však ona ochotna s touto bídou sama zápolit a nestěţovat si, nemohli se na její utrpení
dívat její sousedé. Zakročili sami u ředitelství drah a ředitel sám zavolal si jejího manţela.
Vyloţil mu hanebnost jeho jednání a řekl:
»Kdyţ jste se nedovedl o svoji rodinu postarat sám, budeme se za vás na váš účet starat my.
Dáme vaší ţeně větší obnos, aby si mohla zařídit pro sebe a děti byt, a obnos ten budeme vám
po částkách sráţet. Dále pak budeme jí vyplácet devět set korun na ţivobytí, aby mohla být s
dětmi vašimi ţiva jako člověk.«
47