Práh mezi světy I.

křesťanskou je prací proto tak těţkou a nesnadnou, ţe církve samy postavily v křesťanství
sebe do popředí a Pána Jeţíše Krista aţ na druhé místo.
Kaţdý, kdo bude hlásat čisté učení Jeţíše Krista, bez verbování do církve, bude míti úspěch.
Ţivot je náboţenství - ne dogmata.
K tomuto poznatku a přesvědčení došel v Indii také jeden misionář katolický. I on mnoho let
marně se namáhal, aby získal nové duše pro církev katolickou. Jednoho dne šel po zaprášené
silnici a viděl malou rodinu, muţe, ţenu a děti, leţící u silnice hladové, vysílené, únavou
téměř umírající. Zastavil se u nich a kdyţ zjistil příčinu jejich bědného stavu, dal jim ze svých
zásob jídla i pití. Kdyţ se vzpamatovali a trochu si odpočinuli, zavedl je do svého příbytku,
kde se o ně staral s takovou láskou, ţe chudáci byli nad tím celí udivení. Byli to příslušníci
nejniţší kasty vyvrţených, a tady se náhle objevil někdo, kdo se neštítí dotknout se jich, kdo
je tak ochotně nasytil a napojil.
Proto se kněze ptali, jaké ţe to hlásá náboţenství, které přikazuje takto slouţit svým bliţním.
Kněz pověděl jim, ţe hlásá víru Kristovu, jejímţ nejdůleţitějším přikázáním je láska, a to k
Bohu i k bliţnímu. Pak ovšem nedalo mu mnoho práce, aby tyto uboţáky získal pro víru
křesťanskou.
Z toho je jasně zřejmo, ţe láska Kristem hlásaná je nejmocnější silou, nejpřitaţlivější mocí,
která kaţdého nejlépe přesvědčí o velikosti a kráse křesťanského učení.
Nemyslete si, ţe Bůh miluje a vede jen tak zvané křesťany. On je stejně laskavým a
spravedlivým Otcem ke všem dítkám, ať jsou jakéhokoliv vyznání, jakékoliv rasy, příslušníci
kteréhokoliv národa na světě. Jsme všichni Jeho dítkami a všichni jsme obklopeni stejnou
milostí Boţí. Všem nám dána je moţnost duchovního vývoje a opravdového spojení s Bohem.
Proto nikdo - tedy ani církve křesťanské - se nesmí domnívat, ţe jen ony mají patent na
vedení lidských duší k Bohu. Bůh ve své lásce k nám stará se sám o to, aby pokrok lidstva šel
kupředu všude.
A opakuji zde znovu, ţe je miliony a miliony lidí, kteří dodnes nejsou křesťany, náleţí k
jiným náboţenstvím, a přec zachovávají Nový Zákon, a to mnohdy opravdověji a správněji,
neţ tak zvaní matrikoví křesťané.
Příchod Pána Jeţíše na svět a jím daný Nový Zákon nebyl určen jen pro Ţidy, pro hrstku
izraelitů, pro hrstku prvých křesťanů, nýbrţ pro celé lidstvo na celém světě. A jak jednotliví
lidé přijali toto učení Nového Zákona, je věcí vedlejší. Hlavní však jest, ţe podle tohoto
Nového Zákona ţijí a ţivotem svým jeho zachovávání potvrzují.
Poukazují-li představitelé církví křesťanských na různé obřady a zvyky jiných náboţenství,
které neodpovídají křesťanským názorům, měli by si uvědomit, ţe způsob uctívání Boha a
všecky moţné obřady náboţenské vymyslili si jen lidé, a to lidé také chybující, a proto se od
sebe tak různí. Totéţ, co církev křesťanská vytýká představitelům jiných náboţenství,
vytýkají i oni jí a jejím obřadům, které také byly vymyšleny pouhými lidmi.
Ale ţivot vlastní, duševní i duchovní, řídí a vede jediné Bůh. a proto také náboţenský vývoj
kaţdého jednotlivého člověka děje se podle vůle a plánu Boţího. Svou Láskou Bůh
obdarovává a své dary rozdílí kaţdému, ať je jakéhokoliv náboţenství, jen kdyţ přistupuje k
němu s čistým srdcem a opravdovou zboţností, naplněn upřímnou touhou slouţit svým
bliţním.
K tomu nepotřebuje nikdo ţádného ritu, ţádné obřadnosti. K tomu stačí mu ušlechtilá mysl,
osvícený rozum, mravní čistota a nezištná, obětavá láska. Tyto vlastnosti prozrazují pravé
následovníky Jeţíše Krista, ať příslušejí k náboţenství kterémukoliv, neboť v jejich duších se
náboţenský vývoj nezastavil, a oni jdou stále s duchem času, i přes všechnu ztrnulost a
zastaralost církevních názorů.
A nyní, aby mi nebylo špatně rozuměno, připomínám znovu, ţe nejsem nepřítelem církví,
nejsem proti nim nikterak zaujat. Ctím kaţdou společnost náboţenskou, která se snaţí přivésti
54