Práh mezi světy I.

Na jedné straně uznávání nových svatých, na druhé straně popírání nutnosti zázraků v dnešní
době, ukazuje na to, ţe církev jest tu sama se sebou v rozporu. Je to zase jen rozum, který tu
převládá a usuzuje, a snad jen z opatrnosti, aby lid neţádal podobné zázraky od dalších
představitelů církevních, popírá jejich nutnost.
A přece mají v církvi katolické mezi svými příslušníky mnoho vzorů a krásných vzorů -
vzácných jedinců, kteří pochopili správně Písmo Svaté. Krásný vzor člověka zázraky činícího
mají i ve svém nejvyšším představiteli, bývalém papeţi Lvu XIII., který uzdravil slepé
děvčátko vloţením ruky na jeho hlavu.
Zázraky, tak zvané zázraky, přestaly by být zázraky, kdyby lidé pochopili správně
všemohoucnost Boţí a opravdově, z celého srdce v ni věřili. Pak by také přišli k poznání, ţe
čisté, upřímné spojení s Bohem činí z nich vědomé syny Boţí, kteří si na svém Bohu-Otci
mohou vyprosit i takové věci, které jsou lidmi zvány zázraky.
Rozum lidský nemá však námitek pouze proti zázrakům. Z nepochopení duchovní podstaty
Evangelia vytýká i samému Spasiteli nedůslednost.
Tak na příklad slyšel jsem výtku člověka vzdělaného, ţe prý Pán Jeţíš nebyl vţdy naplněn
láskou k bliţním, kdyţ dovedl bičem vymrskat obchodníky z chrámu. Abych ho vyvedl z jeho
omylu, citoval jsem mu nejdříve XIV. a XV. verš z II. kap. Evangelia svatého Jana, a
doporučil jsem mu, aby si dal pozor na kaţdé slovo, jak je tam psáno. Verše ty zní:
XIV. a nalezl ve chrámě prodavače volů a ovec a holubic a penězoměnce sedicí
XV. a udělav bič z provázků, všecky vyhnal z chrámu, i o v c e a v o l y , a penězoměncům
rozsypal peníze a stoly zpřevracel.«
Z toho znění je přece jasno, ţe Pán Jeţíš upletl si bičík jen na dobytek, aby ho přiměl k
odchodu z chrámu a ţe bičíkem se nedotkl ţádného z přítomných lidí.
Tuto scénu krásně vystihl autor filmu Král Králů, při níţ Pán Jeţíš stojí v chrámě zcela klidně,
bičík drţí pouze v ruce, ale svým Boţským klidem způsobil, ţe se chrám ve chvíli vyprázdnil.
Podobně falešně lidský rozum chápe slova:
»Chceš-li kdo za mnou jíti, zapřiţ sebe sama a vezmi kříţ svůj a následuj mne.«
Všeobecně se toto rčení Pána Jeţíše vykládá tak, ţe chceme-li za ním jít, musíme nejen sebe
zapřít, nýbrţ procházet stálým utrpením a toto utrpení klidně snášet. Jistě ţe si takto Pán Jeţíš
nepředstavoval toto následování jeho. Stačí jen připomenout si další slova Pána Jeţíše:
»Pojďteţ ke mně všichni, kteříţ pracujete a obtíţeni jste, a já vám odpočinutí dám.«
Spojíme-li tato dvě rčení, pak snadněji pochopíme jejich význam. Slova ta znamenají, ţe kdo
se rozhodne jíti za Kristem a zapře sebe sama, ţe můţe jiţ dosavádní utrpení své, svůj kříţ,
přinést s důvěrou ke Kristu, a ten mu ulehčení dá. Vţdyť ten, kdo za Kristem jde, jde cestou
lásky, a láska přivolává zase lásku - ţádná utrpení. Právě v následování Krista všechno
utrpení pomíjí, neboť On béře náš kříţ na sebe, Láskou svou ulehčuje nám ţivot, a tak
pomáhá nám přiblíţit se k Němu a jít za Ním dále bez utrpení.
Kdyby se následování Krista vykládalo tímto způsobem, pak by bylo jistě více upřímných
následovníků Kristových, jistě více neţ teď, kdy se kaţdému, kdo chce Krista následovat,
předkládá, ţe bude trpět a jen v utrpení ţe můţe Krista následovat.
Církve ze svého rozumářského pojetí Písma Svatého nepoznaly také nutnost přerozování se
nebo znovuvtělování (reinkarnace), ačkoliv v Písmě citovaná slova Kristova tuto nutnost
přímo naznačují.
»Buďte tak dokonalí, jako Otec náš nebeský dokonalý jest« pravil Jeţíš Kristus, a dále pak
jinde zas řekl: »Pokud nezaplatí kdo posledního haléře, nevejde do království nebeského.«
Coţ nepozastaví se sám rozum lidský nad tím, jak by bylo moţno v jediném ţivotě dospět
takové dokonalosti, jakou má sám Bůh, ke kterému všichni spějeme a všichni touţíme jednou
přijít Na dosaţení této dokonalosti, kterou Jeţíš od nás ţádal, je jediný náš pozemský ţivot
tuze krátký, a proto musíme se sem znovu vracet pro nové zkušenosti, kterými bychom se
zdokonalovali.
111