Práh mezi světy I.

Nejméně štěstí mohou přinést ona zaměstnání, která ţijí přímo z neštěstí druhých. Ti, kteří
bez citu a lásky dovedou vykořisťovat nešťastníky a na jejich účet se obohacovat, jsou
podobni hyenám, a svým strašlivým sobectvím jsou nejdále od Boha a také od štěstí.
Leč všechno neštěstí a zoufalství, které oni svou chamtivostí připravili jiným, stejně se jim
vrátí. Sami na sobě musí je vyzkoušet, sami s ohromným utrpením v sobě proţít, aby alespoň
části odčinili křivdy, které na druhých páchali.
Stejně tak nemůţe být šťasten nikdo z těch, který jinému nic dobrého nepřeje anebo dokonce
kletbou svou na jiného zlo a neštěstí svolává, protoţe to, co přeje druhému, sám na sebe
přivolává. Zde platí staré a pravdivé přísloví: »Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá,« nebo:
»Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá.«
Proto pamatujme na to, ţe závist, nenávist, neláska, msta, zloba a sobectví jsou největšími
překáţkami na cestě ku štěstí. K jeho nalezení jest jen jeden klíč, a ten nám zanechal Pán Jeţíš
Kristus ve slovech:
»Hledejte nejprve království Boţího zde na zemi a spravedlnosti jeho, a vše ostatní bude vám
přidáno.«
Vy všichni, kdoţ se chcete vydati na cestu za svým štěstím. vykročte do ţivota tak, abyste
hned na prvém kroku začali d á v a t . D á v a t - n i k o l i v b r á t - musí se stát heslem
kaţdého člověka, který chce být štasten.
20. Meditace V přírodě
(Přednáška proslovená v Mor. Ostravě 5./7. 25.)
Za krásného letního dne šel jsem lesem. Ponořen v hloubku jeho ticha, meditoval jsem o
ţivotě v přírodě, které i my jsme součástkou. Cesta přivedla mne ke starému smrku, do jehoţ
kůry někdo noţem vyřezal obrázek srdce a v něm dvě písmeny, patrně počáteční písmeny
jmen dvou milujících se lidí.
Podivný to symbol lásky! Zadíval jsem se na něj pozorněji, a tu jsem spatřil, jak z ran noţem
v kůře způsobených, vytéká hojně pryskyřice. V téţe chvíli jsem pocítil, jako by se bolest
zraněného stromu dotkla mé duše. V soucítění poloţil jsem ruku na jeho ránu a promlouvám k
němu:
»Bratře smrku, kdo pak ti udělal tak velkou bolest, ţe tak mocně krvácíš Je mi tě líto, a přeji
ti, aby se ti rány tvé brzy zahojily.«
A hle, smrk mi ihned odpovídá:
»Tady, bratříčku, vidíš důkaz špatně chápané lásky. Dva milující se lidé - tak si to alespoň
říkají - chtěli zvěčnit svou lásku symbolem, který mladík vyřezal do mé kůry. Ale jaká to byla
láska, kdyţ necítila bolest, kterou mně tím působí Duše lidská, která je naplněna čistou,
pravou Láskou Boţí, ta nebyla by schopna zapomenout, ţe i my jsme vašimi bratry, ţe i my
ţijeme jako vy, ţe i my máme duši, srdce, cévy, krev, ţe i my máme cit, kterým dovede dobře
vnímat lásku i nelásku svých lidských bratří. Jen láska sobecká, na sebe pouze myslící,
neohlíţí se na to, zda při provádění svého záměru, třebas i lásku symbolisujícího, nepůsobí
bratru svému bolest. Jdi a řekni to svým bratřím, aby nás více šetřili a nám neubliţovali.« .
Drţel jsem dosud ruku na kmeni. Cítil jsem, jak duše má s duší tohoto stromu se prostupuje a
podivná síla z něho do mne přechází.
Posečená louka
Při zapadajícím slunci kráčel jsem v tichu večerním kolem posečené louky. Omamná vůně
šířila se všude kolem a činila vlahý ten večer zvláště krásným a důvěrným, takţe ve svém
132