Práh mezi světy I.

Příklad toho, kam vede nesprávné, rozumářské, zcela falešné chápání Evangelia, zaznamenaly
nedávno noviny, v případě jednoho písmáka, který rozumem svým bral doslovně verše z
Evangelia a uťal své ţeně ruku. Odvolával se na Evangelium svatého Matouše, na VIII. verš z
kapitoly XVIII., který zní:
»Protoţ, jestli ruka tvá nebo noha tvá pohoršuje tě, utniţ ji a vrz od sebe. Lépe jest tobě d o
ţ i v o t a v e j í t i kulhavému a bezrukému, neţli dvě ruce a nebo dvě nohy majícímu, býti
uvrţen do ohně věčného.«
Tento verš nenabádá jistě k tomu, abychom své zdravé tělo na této zemi mrzačili. Tento verš
ukazuje nad jiné jasněji na zákon reinkarnace, který je velmi nesprávno popírati. Vţdyť mluví
se zde o v e j i t í d o n o v é h o ţ i v o t a , a jedná se o poznání v ţivotě záhrobním, na
cestě očistné. Poznal-li někdo na této cestě očistné, ţe v minulém jeho ţivotě prohřešila se
jeho ruka nebo noha, pak má do nového ţivota vstoupit raději bez ruky nebo bez nohy.
Tím také lze si vysvětlit, ţe se jiţ některé děti rodí s tělesnými vadami. To jsou výsledky
poznání hříchů z předcházejícího ţivota, k němuţ duše dojde na své cestě očistné, v době od
posledního odchodu svého z těla do nového vtělení k dalšímu ţivotu pozemskému.
Tento názor potvrzuje také spravedlnost Boţí, nad kterou lidský rozum se velmi často
pozastavuje a ptá se, jak k tomu přijdou lidé, kteří jiţ od svého zrození jsou slepí, hluší,
chromí, nebo jiným utrpením postiţení, kdyţ vedle nich ostatní mají všechny své údy zdravé.
Kdyby nám vysvětlení o tom nepodala reinkarnace a s ní spjatý zákon, ţe všechno neodčiněné
zlo jednoho ţivota musí si kaţdý odpykal v ţivotě příštím, pak by snad toto pochybování
lidského rozumu o spravedlnosti Boţí bylo skorem na místě.
Leč přes to přese všecko církve přecházejí a houţevnatě trvají na tom, ţe existuje pouze jeden
jediný ţivot lidský, a po něm pouze nebe, očistec nebo peklo. Dle tohoto názoru nebyl by
vůbec moţný ţádný vývoj duší, a dále pak, nejen spravedlnost a moudrost, nýbrţ i Láska Boţí
byla by tím brána v pochybnost.
Jsme všichni dítkami jednoho Otce, který nás všecky stejně miluje. Pro všecky stejně
ustanovil moţnost vývoje, pro všechny stejně platí zákon odplaty. Kdyby se lidský rozum
tisíckrát vzpíral těmto velikým pravdám, neunikne nikdy důsledkům těchto nezměněných a
nezměnitelných zákonů.
Další, co lidský rozum a zejména církve špatně chápou z Evangelia, jsou slova Pána Jeţíše:
»Co Bůh spojil, toho člověk nerozlučuj!«
Předně: Dva lidé nejsou spojeni Bohem ani tehdy, kdyţ je sňatku jejich poţehnáno knězem,
ani kdyţ jsou oddáni na radnici. Slova »co Bůh spojil« mají hlubší význam. Bůh spojuje jen
duše čisté, upřímně a obětavě se milující láskou čistou, ne smyslnou. Takové duše nemá
právo nikdo násilím rozdělovat, proti sobě popouzet a jim překáţet, aby se spojily nejen
duchovně nýbrţ i tělesně. Jen tam, kde se najdou těsně k sobě přiléhající, k sobě náleţející
poloviny duší, které by tvořily pospolu dokonalou jednotu, dokonalý celek, jen tam lze mluvit
o spojení Boţím, ať jiţ je toto spojení potvrzeno církví nebo úřadem.
Bůh nespojuje však nikdy duše, které se nehledaly, které k sobě nenáleţejí, které spojuje buď
mamon, nebo je přitahuje tělesná, smyslná láska. Taková dvojice není a nemůţe být nikdy
spojena Bohem, ani kdyţ se jí dostane posvěcení.
Pán Jeţíš sám připouští rozdělení manţelství pro smilství. Kolik manţelství muselo by však
být dnes rozděleno pro tento přestupek, kdyby měla být rozloučena všechna manţelství,
v nichţ se jeden nebo druhý prohřešil cizoloţstvím! Vţdyť dnes se manţelství uzavírají takřka
na výpověď, a pěstuje se v nich zcela otevřeně volná láska. Lidé se dnes jiţ ani nenamáhají s
přemýšlením, zda jsou si povahově, zájmově, duševně blízcí, stačí jim pouhé zalíbení v
druhém, a v takovém smyslovém zalíbení, z něhoţ se vţdy velmi rychle vystřízliví, uzavírají
hned sňatek. A nabaţí-li se smyslných poţitků, nemají docela nic, co by je poutalo, a kaţdý
pak zase jinam se obrací.
113