Práh mezi světy I.

Boha mimo Krista samého nikdo neviděl a nikdy neuvidí. Spatřujeme toliko projevy Boţí v
jeho tvorbě, ale právě ony nejlépe mluví o moci, moudrosti, spravedlivosti a lásce Boţí. Stačí
jen si uvědomit nekonečnost vesmíru, tajemnou logiku přírody nebo samotný zázrak ţivota,
abychom museli uvěřit v existenci velikého Boha-Tvůrce. Vţdyť všecky přírodní zjevy jsou
zmaterialisované myšlenky Boţí.
Ale pokrokové lidstvo, zejména v právě končícím věku ryb, věku vývoje člověka
rozumového, nechce přiznat existenci Boha, nechce uznat vyšší moc nad sebou. Dává
přednost svému dosud neosvícenému rozumu, který se odklání od víry, jeţ mu nedostačuje.
Chce být o všem přesvědčen, chce všechno ohmatat, prozkoumat, a právě proto dostává se jen
na slupku, zůstává na povrchu a nikdy nepronikne rozumem svým do hloubky, do nitra, k
duchovní podstatě věci samé.
Mnohdy je to jen pýcha rozumářského člověka, která nechce připustit, ţe by nad svobodnou
vůlí lidskou mohla rozhodovat nějaká vůle vyšší, nebo ţe by člověk při své svéprávnosti a
soběstačnosti potřeboval ochrany Boţí. Mnohdy však, přinutíme-li podobného popírače
jsoucnosti Boţí k přemýšlení a dáme mu příleţitost, aby své nevěrectví hájil, dočkáme se
toho, ţe sám konečně uzná existenci jakési vyšší Moci, která rozhoduje nade vším, ve všem,
tedy i v něm.
Malý příklad, k němuţ bych mohl uvésti mnoho obdobných, zde uvedu.
Přišel jsem jednou náhodou do rodiny jednoho inţenýra, který byl právě nemocen. Měl
těţkou srdeční vadu a asthma, a byl právě tak těţce postiţen, ţe musel leţet. Věděl jsem o
něm, ţe je naprosto nevěřící, stejně jako on věděl o mně, ţe já jsem pevně věřící. Ani jeden z
nás neměli jsme proto v úmyslu rozhovořit se o věcech víry, ale řízením Boţím dostali jsme
se přece jen k tomuto tématu.
»Kdopak z inteligentních lidí mohl by ještě dnes věřit v Boha« - řekl hned na počátku debaty
velmi rozhodně.
»Moţná, ţe se spolu velmi snadno dohodneme, neboť asi ani já nevěřím v takového Boha, v
jakého nechcete věřit vy!« řekl jsem.
Tím jsem svého společníka jaksi udivil, protoţe měl o mně představu poněkud jinou, neboť
prý o mně slyšel, ţe jsem člověk věřící. Abych mu vyloţil své stanovisko a dokázal mu, co
jsem mu dokázat chtěl, ptal jsem se ho, zda věří v nějakou moc nebo sílu vesmírovou, která
všechno řídi, všechno v ţivot uvádí a při ţivotě udrţuje. Přisvědčil mi. Kdyţ jsem se však
tázal, zda věří, ţe tato síla působí také v něm a jím se projevuje, popřel to kategoricky. Jediné,
co v něm působí, je prý jeho vlastní rozum, vůle a energie.
Dokaţte mi tedy toto své tvrzení - ţádal jsem na něm.
A pan inţenýr začal hned dokazovat.
»Předně, chci-li na příklad zvednout ruku, musí nejprve tento úmysl vzniknout v mé mysli, v
mozku, pak musím svou vůlí chtít a vynaloţenou energií donutit svalstvo, aby ruku tuto
zvedlo.«
»Výborně!« - pravím - »zcela správně. Ale řekněte mi teď, proč vlastně leţíte na té posteli
Proč nevstanete «
Tato otázka přivedla pana inţenýra jaksi z rovnováhy.
»To bude nějaká chytačka na mne,« - řekl v rozpacích. »Nikoliv, je to jednoduchá otázka,
kterou mi máte docela prostě zodpovědět,« - řekl jsem.
Po dlouhém přemýšlení řekl konečně toto:
»Leţím proto, ţe mám srdeční vadu a asthma, tedy choroby, které mi brání volně se
pohybovat jak bych chtěl.«
»Tak tady to vidíte, pane inţenýre, jak jste nemoţný i se svým rozumem, i se svou vůlí a
energií. Poručte, prosím, svému srdci, poručte svým plícím, aby plnily přesně svoji povinnost,
která jest jim ve vašem těle určena. Vynaloţte všechnu svou energii na to, aby vás tyto orgány
38