Práh mezi světy I.

V tomto projevu, přátelé drazí, je první projev víry - víry v lásku mateřskou. Jiţ v tomto
nemluvněti matka vyvolala víru s v o u l á s k o u , kterou Bůh do jejího srdce vloţil. Duše
dítěte citem, nikoli rozumem, chápe jiţ tuto lásku a vyciťuje, ţe osobnost matčina je něčím
posvátným, ţe je tím, kdo nikdy nesklame, pečlivě o ně se stará, všecko co potřebuje a po čem
ve svém podvědomí touţí, ona mu ze své lásky s radostí dá. S touto vírou v matčinu lásku a
dobrotu děcko vztahuje své ručky k ní.
Stejně tak jako ono malé děcko, které má býti naším učitelem, máme i my vztahovati ruce své
vţdycky k nejvyšší Lásce - k Bohu. Máme si uvědomiti, ţe před tváří Hospodina jsme také
takovými malými dětmi Boţími, ţe nás jeho láska chrání a dává nám vše, co potřebujeme, ţe
se o nás stará a pomáhá nám jako ta maminka malému robátku.
To kdybychom si stále uvědomovali, pak by náš poměr k Bohu byl docela jiný, protoţe
bychom museli Boha upřímně milovat a uctívat, a Bůh splácel by nám lásku láskou. A z této
veliké lásky vyrostla by v nás pak i víra, víra v Boha i v Jeţíše Krista, který přišel na svět
proto, aby nás naučil Boha milovat i lásku Boţí chápat.
Doufám, ţe nyní chápete, co je to víra a jakou můţe mít moc, koření-li v lásce, kterou Bůh
nás naplňuje. Ale této milosti dosáhnou jen »blahoslavení čistého srdce, kteří Boha viděti
budou« - jak sám Pán Jeţíš pravil.
Z toho, co jsme si pověděli o víře je zřejmo, ţe víra je něco naprosto jiného neţ náboţenství.
Co je tedy vlastně náboţenství
Náboţenství je v prvé řadě návod ke správnému ţivotu, návod, jak nejlépe se přiblíţíme k
Bohu a najdeme spojení s Ním. Náboţenství má být naukou vybudovanou na pravdě, nikoli
na pověrách. Náboţenství na pravdě vybudované má objasňovat duším lidským jejich
souvislost s Bohem, s duchem Boţím. Má vésti duše k duchovnímu, vnitřnímu ţivotu a k
dokonalosti a pomáhat jim na cestě nejbezpečnějšího návratu k Otci.
Jednou větou: Náboţenství nejsou obřady, formy ani dogmata, ani církevní nařízení, ani
zachovávání zvyklostí, které se u všech náboţenství tak různí, nýbrţ n á b o ţ e n s t v í j e
ţ i v o t sám.
Náboţenství se musí uplatňovat v prvé řadě v našich skutcích, protoţe jenom dobrými skutky
svého ţivota dosáhneme opravdového spojení s Bohem. Náboţenství, které ustrne jen na
modlení se růţence, zpívání svatých písní a podobných projevech, není plně hodnotným a
pravým náboţenstvím.
Před lety byl jsem jednou v malých lázních na Slovensku. Jednu neděli jsem se vypravil do
blízkého katolického kostelíčka v sousední vesnici, abych poznal, jak tamní pastýř oveček
Kristových vede a vychovává jemu svěřené stádo.
Cestou napadlo mne: Co bych asi pověděl lidu v kostele shromáţděnému, kdybych měl dnes
před něj předstoupit a kázat sám Sotva jsem tuto otázku vyslovil, dostal jsem také odpověď
ze svého nitra. Mé kázání bylo by vyznělo asi takto:
Drazí, proč jste se dnes shromáţdili v tomto kostelíčku Doma zanechali jste vší práce a zde
zpíváte duchovní písně, modlíte se, přeříkáváte růţenec. Domníváte se jistě, ţe tím slouţíte
Bohu, ale to je váš veliký omyl. Domníváte se, ţe slouţíte Bohu svojí účastí na celé mši
svaté Ani tím Bohu neslouţíte. Či dokonce jste na tak velkém omylu, ţe i vyslechnutí celého
kázání pokládáte za konání sluţby Bohu To teprve není ţádnou sluţbou Bohu. To všechno
má docela jiný význam, neţ jak vy si to představujete.
Domníváte se snad, ţe vás chci zrazovat, abyste nechodili do kostela, nemodlili se,
neposlouchali kázání svého duchovního pastýře Ne, to tím rozhodně nechci říci. Chci vám
jen dokázati, ţe vše to, co vy pokládáte za sluţbu Bohu je v prvé řadě sluţbou pro vás, vám
samým.
Shromáţdíte-li se vy v tomto kostelíčku, je to proto, ţe mnohý z vás sám o sobě není dosti
duchovně pokročilý, dostatečně věřící, aby se mohl sám spojit s Bohem. Proto vás přichází
44