Práh mezi světy I.

objeví následky její. Proto mluvit v takových případech o lásce je hříchem, neboť tím se jen
zlehčuje pravá, čistá Láska Boţí.
Také velmi se různí láska mezi přáteli. Dejte si dobrý pozor, neţ budete někomu přísahat
lásku přátelskou. I ta musí vyvěrat z věčnosti, neboť má spojovat dvě duše přátelské, dvě duše
příbuzné. Ale ochladne-li vaše láska, jakmile váš přítel ve všem s vámi nesouhlasí, nebo
ochladne-li proto, ţe se váš přítel dovolil vytknout vám nějakou chybu, pak vaše láska byla
jen povrchní a nevyvěrala z věčnosti.
I vám doporučuji, abyste si před uzavřením přátelství přečtli pozorně 13. kapitolu z 1. epištoly
sv. Pavla ke Korintským, aby jste si byli dobře vědomi toho, co od vás ţádá pravá, čistá Láska
přátelská.
A nyní vrátíme se zase do rodinného ţivota.
V rodině je několik dětí, a matka o nich tvrdí, ţe je má všecky stejně ráda. Ale přijdete-li do
této rodiny častěji, neujde vaší pozornosti, ţe jednomu z dětí přece jen přilepšuje, promíjí mu
mnohé, co by neprominula druhému. To je krátce řečeno mazlíček. Naproti tomu jest zaujata
proti dítěti druhému a za kaţdou maličkost přísně je trestá.
Takováto láska mateřská je přibarvena sobectvím, a nemá cenu ani pro onoho mazlíčka,
protoţe touto falešnou láskou duši svého milovaného děcka velmi škodí. Jest to láska ničící,
jíţ nelze zvát čistou, pravou Láskou mateřskou. Její zdroj není rozhodně v Bohu.
Také láska muţe k ţeně a ţeny k muţi jen v málo případech mohla by se zváti čistou Láskou
Boţí. Jejich klidné souţití nemusí být vţdy dokladem jejich vzájemné absolutní lásky. Láska
manţelská vyvrcholuje také jen v obětech jednoho pro druhého. Nejlepší příleţitostí k
vyzkoušení její hloubky a pevných základů je chvíle, kdy jednoho z manţelů potká nějaké
neštěstí. Dovede-li jeden druhému ulehčovat v těţkých chvílích neštěstí, dovede-li s ním
skutečně cítit a obětovat se pro něj, pak teprve dokázali, ţe pojí je navzájem pravá, čistá
Láska Boţí. Ale sebemenší stín nevole neb výčitky, ţe neštěstí jednoho má druhý spolu s ním
snášet, ukazuje na duši sobeckou, postrádající Lásky věčné.
Zkušebním kamenem lásky manţelské jest i chvíle, kdy nadejde rozloučení smrtí. Pláče-li
ţena pro ztrátu svého muţe, naříká-li na těţký osud, který jí vzal toho, kterého milovala, není
to vţdycky důkazem nejčistší Lásky. Ve většině případů bývá to zase jen sobectví, které
oplakává odchod toho, kdo se o ţenu staral a svým postavením a majetkem zajišťoval jí
blahobyt a účast při různých radovánkách. Kdyby v její lásce nebylo tolik sobectví, musela by
si ve svém ţalu připomínat, ţe odešlý vešel vlastně do lepšího, duchovního ţivota, a myslela
by více na něj neţ na sebe. Přála by mu tuto změnu, která se s ním stala a na místě s pláčem
vzpomínala by na jeho dobrotu a starostlivost s láskou, která by mu jeho záhrobní ţivot činila
příjemnějším a šťastnějším. Na místě smutku, ţalu, nespokojenosti přenášela by na jeho duši
fluidy své lásky, a radostného pochopení, a tím by mu nejvíce poslouţila, neboť jeho duše,
odpoutaná od hmotného těla, jest nyní mnohem citlivější, neţ byla za ţivota pozemského.
A nyní chtěl bych se zmínit ještě o lásce k bliţnímu, která po lásce k Bohu má být nejvyšší,
nejdokonalejší.
Poloţme si především otázku: Kdo je naším bliţním Všeobecně se myslí, ţe bez rozdílu
kaţdý člověk na světě je naším bliţním - ten nejbědnější stejně jako nejmocnější, ať přítel
nebo nepřítel. Ale po pravdě není tomu tak. Kaţdý je sice našim duchovním b r a t r e m, a v
tomto duchovním bratrství, před tváří jediného Otce, jsme si všichni rovni. Jediné v čem se
různíme, jsou stupně duchovního vývoje, k nimţ jednotlivé duše dospěly. Tato různost
duchovní vyspělosti obrazí se především v nestejné schopnosti duší přijímat v sebe Lásku
Boţí. Čím vyspělejší duše, tím více v ní Lásky ke všem lidem, Lásky účinné, obětavé, Boţí.
Čím více v ní Lásky, tím větší pak její povinnost pomáhati duším niţším. Láska tato nebyla
Bohem jistě nikomu dána proto, aby se s pohrdáním odvracel od těch, kterým právě tato
Láska můţe nejlépe usnadňovat duchovní vzrůst. Ale pravým bliţním našim, kterého máme
milovati, jako sebe samého, jest jen ten, kdo nám činí dobro. Tak nás učil Pán Jeţíš, jenomţe
35