Práh mezi světy I.

Jen tak bude-li jednati ve svém denním ţivotě, zůstane-li při kaţdém kroku věren těmto svým
povinnostem, můţe se nadít velkého poţehnání od Boha, které mu přinese větší uţitek a zisk
neţ byl by ten, k němuţ by si chtěl pomoci nějakou lţí nebo podvodem.
Nový člověk spatřuje v kaţdém tvoru, zejména v člověku svého bratra, a v kaţdém bratručlověku
vidí Krista. Tím usnadní si správnost svého jednání s kaţdým a uchrání se všech
křivd, kterými by druhému mohl ublíţit.
Nový člověk nečiní také rozdíl mezi bratry jiné národnosti nebo jiného náboţenství. Musí si
uvědomovat, ţe stejně jako rodina je jenom malou školou lásky k ostatním příslušníkům jeho
národa, tak také národ je pro nás malou školou lásky k lidstvu. Pro lásku k vlastnímu národu
nesmíme zapomínat na lásku k jiným národům a jeho příslušníkům.
Jen takováto láska ke všemu lidstvu můţe dáti světu kýţený mír a blahobyt.
Nový člověk se umí radovat, dopracuje-li se jiný národ nějakého úspěchu v duchovním svém
snaţení, raduje se s ním a s ním i oslavuje jeho duchovní vůdce. Radostí je pro něho i účast a
zájem cizích národů na radostech i osudech národa jeho.
Nový člověk respektuje vţdy názory druhých lidí. Neodsuzuje nikoho pro jeho přesvědčení.
Není zaujat proti vyznavačům jiného náboţenství, ani proti těm, kdoţ vyspěli jiţ tak daleko,
ţe nenáleţejí do ţádné náboţenské společnosti a jdou svou vlastní cestou.
Nový člověk nejen ţe neodsuzuje, ale kdyţ vidí, ţe někdo bloudí, ţe ani v Boha nevěří, ujme
se svého úkolu poučit laskavě bloudícího, aby mu pomohl dostihnout správné cesty.
Proto jest pro vybudování nového člověka nad jiné důleţitá snášenlivost náboţenská, stejně
jako snášenlivost politická. Nezapomínejme nikdy, ţe kaţdý člověk stojí na jiném stupni
duchovního vývoje, kaţdý má svůj rozum a svůj názor. Tento názor kaţdého jednotlivce,
třebas by i nebyl správný, nesmíme nikdy znásilňovat. Naším právem a povinností jest pouze
láskou působit tak, aby špatně smýšlející přišel sám k tomu, ţe jeho názor není správný a
opravil jej sám v sobě.
Nový člověk ani nesoudí ani netrestá zlo, které některý z jeho bratrů spáchal.
Ne my, ale Bůh je jediným povolaným soudcem, který ve své moudrosti dovede také nalézt
cestu, aby zbloudilou duši uvedl znovu na cestu správnou.
Nový člověk nikdy nepotírá zlo zlem, nýbrţ kaţdé zlo proměňuje láskou v dobro.
Nevíme, a náš rozum dosud nepochopil, proč se někteří lidé dopouštějí zla, mnohdy, dokonce
i velikého zla. Nemůţeme posoudit, zda právě v jejich duchovním vývoji nebylo nutno, aby
právě oni toto zlo páchali, aby tím nabyli o něm zkušeností.
Uvaţme také, jaké jsou výsledky lidských trestů, trestajících prohřešení proti lidským
zákonům. Zkušenosti za celá tisíciletí dokazují nezvratně, ţe touto cestou se zlo nikdy
nevyplení. Kdybychom však mohli nahlédnout do svědomí onoho člověka, který je lidským
soudem souzen a trestán, moţná, ţe bychom ţasli nad tím, jak ohromné utrpení a těţká muka
působí mu zlo, jím samým spáchané. A toto vnitřní utrpení je daleko větší neţ to. které lidská
spravedlnost dle dnešních lidských zákonů můţe tomuto člověku přisoudit.
Oč krásnější a také účinnější cestou k vyplenění zla byla by láska!
Opravdová, čistá, bratrská láska najde si a musí si najít vţdycky cestu i do srdcí
nejzatvrzelejších, nezvrhlejších lidí.
Uvedu zde malý příklad, který mi byl vypravován v jednom moravském městě, a který je
nejlepším dokladem přímo zázračných účinků opravdové lásky.
Byla tam jedna sestra, velmi dobrá, dokonalá, naplněná nejčistší láskou, která pochopila velmi
dobře moc lásky i nad dušemi zbloudilými, které byly schopny i největšího zla. Ve své
sesterské lásce ke všem lidem, i k chybujícím, chodila navštěvovat vězně a nosila jim, krom
malých dárků ke zmírnění jejich utrpení, v prvé řadě své srdce na dlani. Rozmlouvala s nimi
jako se sobě rovnými a získala si jejich lásku, takţe kdyţ přicházela jednou a byla vedena přes
vězeňský dvůr, tu její průvodce zaslechl, jak z oken vyhlíţející vězňově volali radostně:
»Naše maminka uţ zase jde!«
74