Práh mezi světy I.

Hned na počátku cesty ve Florencii přihodilo se nám cosi podivuhodného. Navštívili jsme tam
totiţ Františkánský klášter, kde jsou fresky Giottovy ze ţivota svatého Františka. Jeţto ani
jeden z nás neuměli jsme italsky, prosili jsme vrátného, aby nám zavolal průvodce, který by
mluvil alespoň trochu německy, abychom jeho výkladům porozuměli. Z odpovědi vrátného
jsme však vystihli, ţe v klášteře nikdo německy neumí.
Ujal se nás mladý kněz, krásného, ušlechtilého zjevu, který začal hned se svým italským
výkladem. Mluvil s takovým zápalem a nadšením o obrazech ze ţivota svatého Františka, s
takovým citem a láskou ke světci i umělci, který obrazy maloval, ţe jsme byli přímo unešeni.
Tyto výklady trvaly celou hodinu.
Nakonec poděkovali jsme mu dvěma slovy, která jsme uměli italsky říci: gracia signore - a
vyšli na náměstí. Zde zůstali jsme zaraţeně stát a udiveně hleděli jeden na druhého.
»Rozuměl jsi mu« - ptali jsme se oba.
»Ano, všecko!« - potvrdili jsme si navzájem.
Teprve teď jsme si uvědomili, co zvláštního se nám právě přihodilo. Oba, neznajíce italsky,
rozuměli jsme přece dlouhému italskému výkladu. Jediné vysvětlení pro tuto záhadu jest
vzácné splynutí duší. Já i můj přítel byli jsme oba nadšenými ctiteli nejen svatého Františka,
nýbrţ i Giottových fresek. A kněz, který nás prováděl, naplněn byl týmţ nadšením, které
sladilo jeho duši s našimi tak, ţe jsme dosáhli naprostého splynutí. V tomto spojení s jeho
duší mohli jsme pak přejímat jeho myšlenky dříve neţ je vyslovil, a proto nám jiţ nezáleţelo
na tom, v jakém jazyku je pronáší.
Cosi podobného proţili jsme na této cestě ještě jednou, a to na Velký Pátek v Porciunkuli, v
mateřském to klášteře Františkánském, kde jsme byli přítomni kázání v hlavním chrámě.
Bosý Františkán vystoupil zde na prkna primitivního podia a hlásal slovo Boţí s takovým
zanícením a procítěním, ţe bylo zřejmo, ţe mluví nikoli z rozumu nýbrţ z osvícení Ducha
Svatého. Proto toto italsky pronešené kázání mělo tak účinnou moc, ţe jsme mu museli
rozumět. A protoţe jsme nalezli spojení s duší mluvčího, chápali jsme jeho slova, třebaţe
jinak jsme italsky nerozuměli.
Ale vrátím se zase k počátku své pouti po stopách svatého Františka.
Přijeli jsme do Assisi z Říma asi v půl třetí ráno. Byli jsme jedinými cestujícími, kteří na
tomto nádraţí vystupovali. A zajímavo je, ţe hned od prvého okamţiku bylo nám zde, jako
bychom se byli octli v docela jiném světě. To nebylo ovzduší italských měst, zejména ne
ovzduší vyhlášeného Říma. Pociťovali jsme zde cosi zvláštního, jako by duch Františkův
dosud v tomto kraji působil.
Stáli jsme bezradně na nádraţí, nevědouce si rady kam se teď v noci obrátit, abychom si
trochu po dlouhé cestě odpočinuli. Nedostatečně vyzbrojeni několika italskými slovy obrátili
jsme se na úředníka dráhy s dotazem, kde je tu nejbliţší hotel.
Jeho ochota vyhovět nám co nejrychleji, velmi nás překvapila. Nemohli jsme ani pochopit, ţe
i tento kousek země jest v Italii - tak ohromný byl rozdíl mezi obvyklým přijetím v jiných
městech a přijetím zdejším.
Úředník tento nechal hned všeho a zavolal přítomného zřízence, který po odjezdu vlaku měl
jiţ volno a chystal se k odpočinku. Byl ihned ochoten doprovodit nás do hotelu a zařídit vše,
co jsme potřebovali. Sám klepal na dveře hotelu a volal a nevzdálil se od nás, dokud nepřišla
sama majitelka hotelu, aby nás převzala pod svoji ochranu. A co nás pak nejvíce udivilo -
tento ochotný zřízenec dráhy nepřijal za svoji ochotu a námahu ţádnou odměnu od nás.
Přijetí v hotelu a pozornost, kterou nám jak majitelka hotelu tak i její personál projevil,
přesvědčovalo nás, ţe jsme se octli skutečně v kraji neobyčejném, mezi lidmi naprosto jinak
cítícími a smýšlejícími, neţ jaké jsme potkali v jiných městech.
Umbriiský kraj i lidé jeho jako by stále nesli v duších svých stopy ţivota svatého Františka,
jako by důsledky jeho působení přenášely se s pokolení na pokolení.
27