Práh mezi světy I.

ale jak se ukázalo a budoucnost ještě ukáţe, práci očistnou, aby se ruský národ probudil k
pravému svému poslání.
Byla to krvavá revoluce, která se tvrdě postavila proti představitelům předcházející moci. Se
stanoviska lidskosti i rozumu bylo to bezesporu strašlivé. S hlediska duchovního shledáme
však, ţe řídí-li všechno na světě moudrost a vůle Boţí, ţe řídila i toto dílo, a také jen pro
dobro ruského národa. Kdyby lidstvo chápalo dění vesmírové a souvislost příčiny a následku,
uznalo by, a snad také jednou uzná, ţe onen málo záviděníhodný úkol bolševiků-bojovníků,
při jehoţ provádění byli v podstatě také jen nástrojem Boţím, byl vlastně dílem ohromným. A
ruský národ pln vděčnosti bude stavět bolševikům pomníky za to, co všechno vykonali,
třebaţe to bylo tak bolestné a kruté.
Tyto strašlivé události, které tento veliký a nám tak drahý ruský národ proţíval, i veliká
utrpení, kterými prošel, očistily ho a povzbuzují k novému, lepšímu ţivotu. Revoluční kvas se
vybouřil, a tam kde se ničilo, začíná se budovat nové, veliké dílo obrody, které dokáţe světu,
ţe oběti nebyly marné. Po vládě tyranů postaví se v čelo ruského národa zase silní jedinci, ale
tentokrát s jinými snahami - nesobeckými, kteří budou naplněni sebeobětováním a láskou pro
celek.
I otázka náboţenství, které v první chvíli revoluce bylo zásadně odmítáno, kostely bourány,
církevní památky ničeny, z nenávisti k vykořisťovatelskému panstvu církevnímu - i tady se
začíná ruský svět probouzet z revolučního běsnění. Příslovečná zboţnost ruské duše vrací se
pomalu k vědomí Boha a jistotě Boţí ochrany, a přijde doba, kdy zase bude volný přístup do
chrámů Páně - kostelů a nikdo nebude věřícím zakazovat, aby se ke své víře veřejně hlásili.
Podobně i zásady kolektivního hospodářství, které také není bez hlubšího významu,
znamenají veliký pokrok ve prospěch celku. Ţe se začínalo s chybami, je docela přirozené.
Ideál komunismu nebyl zprvu dobře chápán a neměl také před sebou ţádné vyzkoušené
vzory. A k uskutečnění toho nejideálnějšího komunismu, jaký hlásal Pán Jeţíš, měli příliš
daleko jak vůdci revoluce, z marxismu vycházející, tak i lid sám. Zejména proto, ţe v touze
zbavit se všech pout minulosti, odmítali náboţenství a Pána Boha, jako by svým
rozumářským popíráním mohli cokoliv změnit na skutečnosti, ţe Bůh tady existuje a všechno,
tedy i jejich počínání řídí.
Tyto dva ohromné momenty - na jedné straně světová válka, na druhé straně bolševismus v
Rusku, nejsou jedinými ději, jeţ se odehrávaly k duchovnímu obrození všech národů na světě.
Za nimi přišla světová krise. I ona je velkým dobrodiním pro lidstvo, zneuţívající po světové
válce svého rozumu k vybičování sobectví, lţí, podvodů a podobných neřestí do nejvyšší
míry. Při klesající morálce lidské stoupala po válce touha po poţívačnosti, která přivedla i
massy lidí k ţivotu nad jejich poměry. Po této příčině musel přijít i následek - a tou je světová
krise.
Nemalou úlohu hrál zde i falešně chápaný socialismus a komunismus. Kolik dobra vykonal
socialismus tím, ţe z dělníka-otroka udělal sebevědomého člověka, který nemusel otročit,
mohl si volně vydechnout a pracovat i na svém duchovním zdokonalování! Ale ideální
socialismus zvrhl se v sobectví a nenávist vůči lidem práci poskytujícím, vůči velkým
průmyslníkům i proti kapitálu. Pracovalo se na vybičovaném sobectví tak daleko, aţ jsou
střední vrstvy úplně oţebračeny, velkoprůmysl ochromen, a dělnictvo, které tak závistivě a
nenávistně protestovalo proti svým zaměstnavatelům, octlo se bez práce, v hladu a bídě.
I tato zkouška musela na lidstvo přijít, i ona náleţí do rámce díla Nejvyššího. Jediné utrpením
lidstvo můţe přijíti k poznání, ţe zášť, nenávist, sobectví, a zloba nepřivede je nikdy do
pozemského ráje, který můţe stvořit na zemi jen harmonie, vzájemná láska, snášenlivost,
obětavost a ochota pomáhati si navzájem. Jedině kladný, nikdy ne záporný ţivot je třeba ţít,
abychom byli v harmonii s nejvyšší Láskou Boţí.
79