Práh mezi světy I.

Duše, která opustila sféru klidu a je připravena k návratu na zem, ocitne se zase nejprve v
pláni kausální. Jakmile se k ní přibliţuje, vidí jiţ naši zeměkouli, ale nikoliv jako hmotu,
hroudu nerostů - vidí ji duchovně. Pociťuje, co ji z této hroudy zemské volá, aby se znovu
vtělila. Jsou to její vlastní touhy, které ji k zemi nejsilněji přitahují. Tak umělce vábí další
umělecký vývoj, touha po slávě anebo touha po umění samém, jímţ chtěl by prospět lidstvu a
rozdělit se s ním o onen vzácný dar, jímţ Bůh obdařil jeho duši.
Kdyţ se pak duše octne jiţ v pláni kausální, má zase dost času přemýšlet o příčinách a
následcích, a jest jí tu zjeveno, jaký úkol jest jí dán pro následující ţivot, a jaké povinnosti na
sebe béře. Je-li toto duši jasné, odchází do pláně mentální, kde přemýšlí, jak by vykonala to,
co jí by!o přikázáno a jak má ţít, aby splnila nejen úkol pro nový ţivot jí daný, ale odčinila
také všechno zlo svého předcházejícího ţivota.
Teprve po ujasnění těchto povinností duše přechází do pláně astrální, odkud se má vtělit k
novému zrození. Zanechaný zde raneček zla, vlastních špatných skutků béře na sebe a
rozmýšlí, kde, u koho by se měla vtělit. Vyspělejší duše volí si sama své rodiče a hledá si
nejvhodnější prostředí, které by jí usnadnilo splnění všech povinností. Duším z niţší duchovní
úrovně určuje rodiče z Vůle Boţí jejich duchovní vůdce, který se připojuje k duším před
jejich zrozením a je jim radou nápomocen.
V době těhotenství se v matce vyvíjí čtyřiapůl měsíce tělo budoucího člověka a prodělává
přitom znovu celý vývoj, který jsme od začátku světa, čili od počátku navracení se k Otci proţili.
Nejdříve formu nerostnou, později rostlinnou, pak zvířecí, a teprve po čtyřapůl měsících
plod dostává formu lidskou, do níţ vtěluje se jiţ čekající duše a začíná tak svůj nový ţivot v
lůně mateřském.
Tady začíná znovu kolotoč lidského ţivota. Nepřicházíme však na svět proto, abychom uţili,
co se uţíti dá, nedomnívejme se, ţe svět je tu jen pro nás a my ţe jsme tu jen proto, abychom
ukájeli své choutky a vášně, a ţe jediným uţitkem našeho ţivota je pouze to, co jsme uţili.
Kaţdý náš jednotlivý ţivot je určen k našemu zdokonalování. Kaţdý náš ţivot je vývojovým
stupněm na ţebříčku cesty vzhůru, do Otcovského domu. Dokud nebudeme tak dokonalí, jako
náš Otec nebeský dokonalý jest, dokud nezaplatíme posledního haléře, jak sám Pán Jeţíš
Kristus pravil, nevejdeme do Otcovského domu, do království nebeského.
Marno jest popírat jsoucnost Boţí, marno odmítat nesmrtelnost duše, marno se odvracet od
zodpovědnosti za vlastní činy. Jen zaslepený člověk můţe ţít neplodný, hmotařský, zlý,
smyslný a neuvědomělý ţivot. Kdyby si kaţdý uvědomoval, ţe kaţdý jeho krok, myšlenka,
slovo, skutek, všechno nese mu zaslouţené ovoce, ať v dobrém či ve zlém, kdyby si kaţdý
uvědomoval, ţe všecka utrpení, objevující se mezi lidmi, jsou jen výsledkem jejich ţivota a
snaţení, pak jistě snáze vyhnul by se všemu zlu, kterému tak snadno propadá.
Tak jako zrozením náš ţivot nezačíná, tak také smrtí nekončí. Duše naše jsou tu od počátku
světa, a klesaly jen zneuţitím své vůle a svého rozumu stále hloub a hlouběji aţ do hmoty.
Nyní, zase miliony let trvajícím vývojem stoupají znovu výš a výše. Máme ještě před sebou
dalekou cestu vývoje budoucího, neţ projdeme zase všemi devíti sférami, kterými jsme
sestoupili dolů, opět zpátky nahoru.
K tomuto vzestupu jest potřebí mnoha vtělení, proto musíme se vracet znovu a znovu na
fysickou úroveň, abychom se neustále zdokonalovali, neboť naší povinností jest - stát se tak
dokonalými, jako Otec náš nebeský dokonalý jest. Nikdo nemůţe tvrdit, ţe by takové
dokonalosti mohl dosáhnout jen v jednom pozemském ţivotě, a bylo by velmi smutné pro
duši kaţdého z nás, kdyby nynější naší smrtí měl jiţ končit náš vývoj. Je tedy znovuvtělování,
inkarnace a reinkarnace zcela odůvodněná a nutná. Vţdyť o tom svědčí také celý náš vývoj,
kterým jsme aţ dosud museli projíti.
Popírá-li někdo tato fakta, nic na nich nezmění. Zákon zůstává zákonem, a nic nás od našich
úkolů a povinností neosvobodí.
Dále chtěl bych se tu ještě zmínit o tak zvané smrti mystické.
87