Práh mezi světy I.

Znám mnoho takových nešťastných lidí, kteří se stali obětí této falešné cesty, ale neštěstí své
zavinili si jen oni sami. U nich nelze mluvit vůbec o mystice, nýbrţ spíše o magii, leč i ona
jest naprosto nevhodná pro lidi nepřipravené, neţijící čistým křesťanským ţivotem,
vyhýbajícím se nepohodlné - ovšem jen zdánlivě nepohodlné cestě náboţenské.
Kaţdý, kdo se chce věnovat mystice, musí nejprve vyspět tak daleko, aby celým svým
ţivotem a všemi svými skutky dokazoval naprostou čistotu svého srdce i své mysli,
neomezenou pokoru svoji a nejvyšší, nesobeckou lásku. Jen ten, kdo dovede sebe sama zapřít,
kdo dovede Boha i své bliţní nesobecky milovat, kdo dovede říci:
»Pane Boţe, ničeho od Tebe neţádám, ale ve všem a vţdy jsem ochoten pokorně Tvé svaté
vůli se podřídit a z Tvých svatých rukou přijmout jen to, co Ty mi udělíš nebo co se mnou
učiníš, ať je to pro mne příjemné nebo nepříjemné -«
Jen ten člověk, který dovede tato slova nejen opakovat, nýbrţ skutečně také dle nich ţít, jen
ten můţe se ve své pokoře přiblíţit Bohu. Jen takový jest schopen Boha v sebe přijmout a v
duši své Ho chovat. A pak nemusí konati ţádná umělá cvičení, a dostane se mu přec nečekaně
vzácných darů duchovních, a to vţdy takových, jakých si zaslouţil a jaké jsou pro něho
určeny.
Kdo chce po takovéto přípravě dosíci tajuplného spojení s Bohem, aby uslyšel hlas svého
nitra, kterým sám Bůh k nám mluví, musí se naučit soustřeďovat se v klidu a tichu. Musí
umět potlačit všechny světské myšlenky, které stále a stále na mysl naši doráţejí. Tyto chvíle
naprostého soustředění, třebas byly krátké, musí se opakovat denně, pravidelně, aby
vycvičená vůle dokázala skutečně odvrátit od sebe všechno, co by v tomto soustřeďování
rušilo.
V klidu i tichu, zboţnou modlitbou obrátíme se k Bohu a vyslovíme nějakou otázku - ovšem
ţe hlubšího, duchovního významu, kterou bychom měli rádi zodpověděnu. I při zachování
naprostého klidu budeme z počátku stále rušeni spoustou myšlenek, které budou na naši mysl
doléhat. To je práce inteligence zla, která chce nám znemoţnit naše spojení s Bohem. Tyto
útoky na mysl naši musíme klidně, bez povšimnutí nechat přejít kolem nás. Jakmile
inteligence zla pozná, ţe její snahy jsou marné, ustane ve vysílání těchto rušivých myšlenek, a
nám se konečně podaří dosáhnout touţeného klidu. Dovedeme-li ho zachovat a v něm setrvat,
pak třebas jen v jediném zlomku vteřiny, jako blesk, projde naší myslí tak obsáhlá odpověď
na naši otázku, ţe bychom mnohdy, kdybychom stačili vše zachytit, mohli napsat o tom celou
knihu.
K takovémuto rozjímání se dobře hodí věci náboţenské a duchovní, které byly pro nás
záhadami. Třebaţe se mysl naše těmito otázkami častěji zabývala, nepodařilo se jí záhady tyto
rozřešit, a přece takováto chvíle postačí k tomu, aby se nejsloţitější problém objevil před
našima očima v záři plného světla a naprostého jasu. I pro vědce, kteří nad mnohými
problémy dlouho a těţce bádají, byla by tato cesta velkým usnadněním jejich namáhavé práce.
Takovýmito začátky musí projít kaţdý, neţ se mu dostane vyššího vedení duchovního, které
nás pak přivede dále, k poznání nejvyšších pravd Boţích. Touto cestou museli projít tak
všichni velcí, praví mystikové; kteří dosáhli ohromných, přímo zázračných výsledků.
Mystikové středověku se domnívali, ovšem ţe mylně, ţe překáţkou mystického ţivota jest
jejich tělo. Všechny tělesné ţádosti i přirozené pudy pokládali za největší škůdce čistého
mystického ţivota a proto týrali své tělo a zacházeli s ním tak hanebně, ţe se předčasně
umořili. Jejich předčasný odchod s tohoto světa znemoţnil jim pak vykonat všechno to, k
čemu byli určeni, a co ve své svatosti mohli konat ještě mnoho let. Přesto, ţe tito světci
zanechali lidstvu zářný příklad svatého ţivota, jejich příklad mohl být ještě mocnější, kdyby
jejich pobyt na této zemi nebyl takovýmto násilím zkracován.
Nová mystika, zejména ta, kterou Curtisová ve svých spisech jedinečným způsobem uvádí ve
známost, mystika budující na Kristu a jeho učení, chápe jiţ tělo lidské s jiného stanoviska.
Vidí v něm nejen vlastní projev duše, nýbrţ i nástroj duše, kterým se umoţňuje projev
97