Práh mezi světy I.

Ale kdyţ dospíval a uchyloval se často do samot, aby tu se Svým Otcem rozmlouval, působil
Matce i Svému pěstounu mnoho starostí, zejména kdyţ nepřicházel několik dnů domů.
Dlouho to trvalo, neţ se oba s tím smířili. Nemohli ovšem pochopit, ţe právě tato Jeho častá
nepřítomnost je pro Něho a pro Jeho přípravu na učitelský úřad tak důleţitá.
Zejména Matka Maria, která Jej tak milovala, obávala se o Něj a těţce také nesla, ţe Jeho
nevlastní bratři, synové to Josefovi z prvního manţelství, aţ na Jakuba, neměli jejího syna
Jeţíše v přílišné lásce, protoţe Mu nerozuměli a Jeho počínání nechápali.
Kdyţ se pak setkal s Janem Křtitelem a dal se od něho pokřtít a potom započal Své vlastní K r
i s t o v s k é p ů s o b e n í, obávala se Jeho Matka dvojnásob o Něj, protoţe viděla, jak se
proti Němu vzmáhá hněv ţidovského kněţstva.
Ale Pán Jeţíš nedal se ničím odvrátit od plnění Svého úkolu a poučoval lid i kázal v chrámech
a soustřeďoval tak kolem Sebe zprvu malý zástup Svých věrných, z nichţ vyvolil si nejprve
dvanáct apoštolů, později pak přibral k nim ještě sedmdesát učedníků, které vychovával na
hlasatele Evangelia.
Byli to lidé prostí, neučení, z kruhu rybářů, celníků a jiných dělníků; to byli ti praví lidé chudí
duchem, správně řečeno chudí v duchu, prosti učenosti světské, a proto byli nejzpůsobilejší k
přijímání pravd hlásaných Pánem Jeţíšem.
Leč toto »chudí duchem« má i jiný význam. Ukazuje téţ na chudobu hmotnou, která
nepřekáţí duši vstoupit do království nebeského. Ne tedy chudí duchem, nýbrţ chudí v duchu
a nezatíţení také hmotným majetkem, jsou určeni k tomu, aby dospěli snáze ke své
dokonalosti. K tomu vztahují se téţ slova Jeţíšova: »Snáze projde velbloud (t. j. lodní lano),
uchem jehly, neţli bohatec do království nebeského.«
Apoštolové a později přibraných sedmdesát učedníků provázeli Pána Jeţíše. Ale ani oni,
třebaţe byli neustále s Ním, našeho Spasitele nechápali. Místo aby v Něm viděli duchovního
krále, krále nebeského, který vzal na Sebe podobu lidskou jen proto, aby jako člověk ukázal
lidstvu vzor dokonalosti, k níţ kaţdý, kdyţ ne v tomto, tedy v příštích ţivotech musí dojít -
viděli v Něm spíše krále světského, budoucího krále ţidovského, který osvobodí Izraely z
jařma cizího panství.
Jeţíš, vida toto nepochopení i u svých vlastních lidí, proţíval velmi smutné doby a viděl jiţ do
budoucna, jak to bude s jeho učením dopadati, kdyţ ani ti, kteří s ním ţijí, Jeho pravé poslání
nepochopili.
Aby Pán Jeţíš zdůraznil své Boţské poslání, činil mnoho zázraků. Leč nadpřirozené skutky
Jeho byly povaţovány za zázraky jen proto, ţe nikdo nechápal pravou podstatu těchto věcí,
vyplývajících nejen z Boţství Jeţíšova, nýbrţ i z dokonalosti Jeho lidství.
Aţ člověk dosáhne téţe dokonalosti, jakou prokázal Svým ţivotem Jeţíš Kristus, a postupem
dlouhého vývoje všichni musíme k ní dojít, pak také kaţdý člověk bude schopen konat tytéţ
zázraky. To také Pán Jeţíš potvrdil slovy: »Kdo ve mne uvěří a za mnou půjde, bude konati
tytéţ skutky, jako já, ba nad to i větší, neboť já jdu k Otci.«
Tak celá řada zázraků, na příklad uzdravování nemocných, dá se vysvětlit přirozeným
způsobem. Kaţdá nemoc je jen výsledkem hříchu, nebo, jak velmi výstiţně napsal MUDr. Ct.
Bezděk - mravní poruchou duše (t. j. našeho duchovního já). Aby se nemocný zbavil své
nemoci a bolestí, které vyciťuje jen tělo astrální, jemnohmotné, musí býti napřed očištěno toto
duchovní jeho tělo, jemnohmotné, aby z těla hrubohmotného mohly zmizeti následky hříchu -
to jest bolesti.
Pán Jeţíš ve své Boţské Moci a velké Lásce nečinil nic jiného, neţ ţe ducha nemocného,
věřícího v Jeho Moc, očistil Svou Láskou, a pak mohl říci: »Víra tvá tě uzdravila« a dodával:
»Jdi a nehřeš více!« Vyháněl-li z lidských těl ďábly tělo ovládající, nečinil nic jiného, neţ ţe
odstraňoval z těl nemocných cizí astrální tělo, někdy i ďábly samy, kterými lidé byli posedlí.
16