Práh mezi světy I.

Zkoumejte sami na sobě účinky pevné, opravdové víry. Čím větší bude vaše víra, tím více
dokáţete - protoţe Bůh ve své veliké Lásce čeká jen na to, aby velikou víru dítka svého
odměnil důkazem své všemohoucnosti.
Ale čím větší budou vaše úspěchy, k nimţ vám vaše víra do pomůţe, čím dokonalejší bude
dílo, jeţ z vaší víry vyroste, čím více přiblíţíte se skutkem svým zázraku - tím pokorněji
musíte pravého Tvůrce všeho hledat v Bohu, nikoliv v sobě.
»Ne já, ale Otec ve mně přebývaje, skutky činí« - pravil sám Kristus.
Ani On, Syn Boţí, nepřipisoval si ţádných zásluh, tím méně práva na pýchu a sebevědomé
povyšování sebe máme my, nedokonalí lidé.
A ještě s jiné stránky Pán Jeţíš mluvil o víře.
Kdyţ se po svém vzkříšení zjevil apoštolům, mezi nimiţ nebyl Tomáš, tu Tomáš nevěřil ve
zjevení Jeţíše Krista po smrti a prohlásil:
»Dokud nevloţím prstu svého do ran jeho, neuvěřím, ţe vstal z mrtvých.«
»Vloţ prst svůj do ran mých a věř, ţe já jsem to« - pravil mu Pán Jeţíš, kdy při dalším zjevení
se v kruhu apoštolů Tomáše zastihl. A potom dodal: »Tys uvěřil teprve, kdyţ ses přesvědčil,
kdyţ jsi uviděl. Ale blahoslavení jsou ti, kteří neviděli a uvěřili. «
Býti blahoslaveným - to znamená proţívati blaho jiţ zde na zemi, tím více pak v ţivotě
duchovním. Jiţ jen pro dosaţení tohoto blaha samého, které jest tak ohromné a cenné, měli by
lidé více věřit. Myslíte, ţe nevěrec můţe být o tu svou nevíru šťastnější Myslíte, ţe při svém
záporu pronikne hlouběji ke dnu tajemství ţivota
Řekne-li materialista: Co věda dosud neobjevila, neexistuje, co nemohu vidět, nahmatat, tomu
nevěřím - nic tím nezmění, protoţe vše, co před jeho tváří zůstává tajemným, nehmatatelným,
existuje tu a bude existovat i přes jeho pochybnosti a nevíru.
Proto pravý vědec, pravý učenec, pravý filosof si opakuje často se Sokratem: »Vím ţe nic
nevím« - a přitom nepochybuje o ničem, chce se poučit a poučuje se po celý svůj ţivot, jako
kaţdý jiný člověk. A čím více pozná, tím více musí pak věřit v dokonalost velikého Tvůrce a
jeho Boţských zákonů.
Řekl bych, ţe se lidé velmi těţce prohřešují proti sobě samým, nevěří-li v Boha, neboť
ochuzují se o všechny ty zázraky, kterých by se pomocí své vlastní opravdové víry mohli
dočkati.
Podíváme-li se však i mezi ty, kdoţ se prohlašují za věřící, i mezi kazatele a hlasatele
Evangelia, tu shledáme, ţe i mezi nimi je mnoho těch, jimţ mnoho chybí do opravdovosti
absolutní víry.
Měl jsem sám příleţitost přesvědčit se o tom na různých místech a proto také chtěl bych zde
uvést alespoň něco z těchto svých zkušeností.
Přednášel jsem jednou v jihočeském městě, kde přednášku mou pořádala církev
československá. Vykládal jsem o víře a moci víry, a dovolil jsem si tvrdit, ţe nikdo z
přítomných, ani kněze, ba ani samého faráře československé církve nevyjímaje, nevěří
absolutně, opravdově v Boha, Jeţíše Krista a Ducha Svatého.
Tato má slova vyvolala ovšem veliký Údiv a ke slovu hlásil se hned důstojný pan farář církve
katolické. Řekl, ţe toto mé tvrzení je velmi smělé, a ţe bych je musel něčím dokázat.
»Jsem šťasten, důstojný pane« - odpověděl jsem mu - »ţe právě vy, zdejší representant
katolické církve, dáváte mi příleţitost, abych právě na vaší osobě provedl důkaz, z něhoţ
pochopíte, ţe v mých slovech je přece jen mnoho pravdy. Prosím vás, povězte mi co děláte,
kdyţ před svým kázáním na kazatelně pokleknete na klekátko obrácen k oltáři«
»Vzývám modlitbou Ducha Svatého, aby mne osvítil pro hlásání Slova Boţího.«
»Činíte zcela správně, důstojný pane,« - pravil jsem, - »ale proč se tedy celý týden před tím
připravujete na své kázání, proč si je předem vypracováváte, proč se mu tak pečlivě učíte
zpaměti To je pro mne nezvratný důkaz, ţe nevěříte Duchu Svatému, ţe vás osvítí, abyste
mohl nepřipraven, jen z jeho osvícení proslovit své nedělní kázání. Kdyby vaše víra v
40