Práh mezi světy I.

Vedle těchto duchovních vůdců Bohem seslaných, objevovalo se, a to stejně v dobách člověka
primitivního, jako později v době člověka rozumového, mnoho takových lidí, kteří si
osobovali právo určovat směr duchovního vedení a tvořili na svou pěst různá náboţenství, po
většině ovšem jen z důvodů sobeckých, z touhy po panství. Ţe takovíto nepraví vůdcové
nepřinesli lidstvu, ba ani sobě ţádný uţitek duchovní, není třeba dokazovat.
Není dnes mým úkolem sledovat zde celý dějinný postup od vzniku jednoho náboţenství ke
druhému a rozebírat podrobně podstatu jednotlivých náboţenských nauk a uţitek, který
lidstvu přinesly.
Vzpomeneme-li jen nejvýznamnějších zakladatelů náboţenství, jakými byli na příklad Ráma,
Krišna, Zarathustra, Buddha, Hermes, Abraham, Mojţíš, Konfucius, Laotse, Jeţíš, nebo i 600
let po Kristu přišlý Mohamed, tu shledáme, ţe se všichni tito duchovní vůdcové snaţili
přiblíţit lidstvu Boha svým způsobem, a
svými naukami objasnit lidstvu moc, moudrost, spravedlnost a lásku Boţí. Oni také, vedle
dříve hlásané ú c t y k Bohu, ţádali na věřících l á s k u k Bohu. Po této lásce k Bohu
zdůrazňovali pak i lásku k bliţnímu a konečně i lásku ke zvířatům, kterou svým učením
nejvíce zdůraznil Buddha.
Buddha, který byl vlastně nejbliţším předchůdcem Kristovým (ţil kolem r. 500 před
Kristem), byl také ze všech předchozích zakladatelů náboţenství nejblíţe Kristovi svým
učením. Nezná sice Boha-Tvůrce. Věří jen, ţe vše se vyvíjí samo ze sebe.
*) Správně naše duchovní »já« vedené duší.
Jeho člověk jen převtělováním se zdokonaluje, aby dospěl k nejvyššímu stupni blaha, kterým
jest - Nirvana. Ale stalo-li se prvým překázáním buddhismu: nezabíjet a nezraňovat ţádného
ţivého tvora - jak blízko jest jiţ jeho náboţenství zásadám křesťanským!
Ale i další zásady buddhismu, jako: nesahat na cizí majetek, nelhat, vyhýbat se podvodům a
pomluvám, i přikazovaná střídmost - to vše jsou zásady, v nichţ moţno spatřovat jiţ
předzvěst křesťanství.
Avšak i v dobách mnohem, mnohem starších nalézáme jiţ jedince neobyčejné vyspělosti
duchovní, kteří snaţili se uvést v ţivot zásady pozdějšího, nejčistšího křesťanství.
Takovým byl na příklad tchán slavného faraona Tutanchamona, který svými ušlechtilými
zásadami předstihl svoji dobu o celá tisíciletí. Ten došel k názoru, ţe ve vývoji všech
náboţenství hráli vţdy velkou úlohu kněţí, kteří svého úkolu většinou zneuţívali ve prospěch
světské moci své a zotročovali lid. A on, spravedlivý a osvícený faraon, odstranil moc
kněţstva a zaloţil náboţenství, uctívající boha-slunce jako nejvyšší moc a dárce všeho ţivota
a dobra. Jeho náboţenství se podobalo ve skutečnosti křesťanskému komunismu, ve kterém
všichni byli si rovni a všechen majetek byl společný. Dokonce vystavěl i zvláštní město, které
bylo zaloţeno na tomto podkladě náboţenském, a mělo se stát vzorem všem městům
ostatním, neboť na osvědčených zařízeních tohoto města měl býti vybudován celý stát.
To se ovšem kněţím a představitelům tehdejšího náboţenství nelíbilo a proto se postarali o to,
aby tohoto pokrokového a láskyplného faraona odstranili, aby na jeho místo mohli nastolit
jeho zetě Tutanchamona. Tento byl jiţ povolnější ke kněţím, vyhověl jejich přání a všechna
ustanovení svého tchána - předchůdce zrušil a zavedl zase staré náboţenství s kněţskou mocí.
Zničení tohoto ušlechtilého díla a zánik těchto vzácných zásad nedaly na sebe dlouho čekat.
Zato muselo čekat lidstvo, neţ tisíciletým vývojem dospělo k pochopení rovnosti a bratrství
všech lidí.
Sledujeme-li vývoj náboţenství, tu shledáváme důsledný, logický postup od stupně k stupni, v
němţ všechno spělo kupředu, výš, a připravovalo se na příchod nového Učitele, nového
Vůdce, a na přijetí Nového Zákona, který lidstvu přinesl Syn Člověka, Jeţíš Kristus.
51