Práh mezi světy I.

Strávili jsme v Porciunkuli a Umbrii celé velikonoce. Na Velký Pátek měli jsme příleţitost
zúčastnit se poboţnosti Hodinek v hlavním chrámě Františkánském v Assisi. Tady teprve
mohl jsem srovnávat tuto prostou, ale upřímnou a vroucí slavnost s toutéţ slavností, kterou
jsem rok před tím zaţil v Římě.
V Římě zastupoval nejvyššího kněze - papeţe - kardinál, který přišel s velikou slávou v
nádherném oděvu s vléčkou, kterou mu neslo šest páţat. Ač se tehdy zpívaly Palestriniho
Hodinky, hudba tak duchovní a povznášející, místy aţ k slzám dojímající, zdálo se přece, ţe
představitelé kněţstva nebrali příliš váţně tento okamţik, který oslavuje největší a pro
křesťany tak váţnou chvíli. Při poboţnosti bavili se mezi sebou, a kdyţ při čtení resp. zpívání
přeskočil některému z nich hlas, smáli se tomu, takţe to budilo mou nelibost i lítost.
Ale v Assisi, kde se sešlo několik bosých mnichů, kteří přišli s hlubokou pokorou a zboţností,
byla jejich poboţnost okamţikem tak posvátným, ţe srdce plesalo radostí nad tím, ţe ještě
dnes nalézá lidi, kteří dovedou tak vroucně a věrně oslavovat mysterium ukřiţování Kristova.
Po Hodinkách odešli jsme dolů do Porciunkuli, kde jsme se účastnili symbolického pohřbu
Jeţíše Krista. Nejprve vyslechli jsme kázání, o němţ jsem se jiţ prve zmínil, a před pohřbem
samým čekali jsme v chrámě a pozorovali lid.
Na vysokém katafalku se stříškou na čtyřech sloupcích byl poloţen kříţ s Jeţíšem Kristem.
Tu přišla matka asi s dvou-tříletým děvčátkem a na ruce drţela kojence. Poklekla, vroucně se
pomodlila a s opravdovou zboţností políbila kříţ. Pak zvedla děvčátko, aby i ono mohlo kříţ
políbit, a kdyţ je pak postavila na zem, vzala do rukou své nemluvně a i je sklonila nad kříţ,
aby i ono jej políbilo.
Pozorovat tento upřímný projev zboţnosti a víry bylo přímo dojemné. A tato zboţnost a
neochvějná víra v Boha ţije skorem ve všech lidech umbriiského kraje.
S radostí zdrţeli jsme se na místě, abychom se stali svědky dalších scén této poboţnosti.
Celé město bylo vzhůru. Všechno se připravovalo na průvod. Nikdo nesměl chybět, nikdo
nesměl zůstat doma vyjma stráţců ohně. Ţeny, děti, muţi, všichni šli zapojit se do průvodu,
bez rozdílu stavů, zámoţní i chudí, dělníci i páni. Pohled na tento jednotný průvod, který
procházel městem slavnostně vyzdobeným girlandami a mnoţstvím světel, byl velmi
zajímavý. Stál jsem se svým přítelem stranou, na místě, odkud jsme mohli přehlédnout
všechno, co se dělo a kolem přešlo. Nic neušlo mé pozornosti.
Pozoroval jsem tváře dělníků a chudiny, které nesly stopy únavy, úmorné práce, ba i strádání.
Ale v obličejích jejich nebylo ani stopy po nespokojenosti, nenávisti nebo závisti. Ze všech
očí zářila radost, spokojenost, ba přímo blaţenost, neboť to byli lidé, třebaţe těţce pracující a
mnohdy i bídou obtíţení - kteří našli svého Krista a Ten jim ulehčení dal. Víra v Jeho Lásku,
které svatý František dovedl tak přesvědčivě učit, nalévala do srdcí jejich balsám úlevy a sílu
ke snášení všeho utrpení. Proto se také štěstí a spokojenost zračila v jejich tvářích. Nalezli
svou poesii ţivota v náboţenství a ve své víře.
Vida tento průvod šťastných, spokojených dělníků, kráčejících za Kristem, připomněl jsem si
maně naše průvody dělníků v Praze, ať socialistické nebo komunistické. V těchto domácích
průvodech nespatřil jsem nikdy spokojené, láskou a štěstím zřící tváře. Ba, právě naopak
působily na mne vţdy tíţivým dojmem nespokojenosti, závisti a nenávisti proti těm, pro něţ
pracovali. Tyto průvody nevyjadřovaly nikdy projevy skutečného bratrství. Spíše přiznávaly
se k nepřátelské zaujatosti bratra proti bratru. A proto v nich bylo vţdy cosi studeného,
smutného aţ k pláči.
Při porovnávání takovýchto dvou průvodů pochopil jsem také, proč to všechno u nás tak
dopadá. Chybí nám právě to nejdůleţitější, čeho jest zapotřebí ke šťastnému, spokojenému a
radostnému ţivotu - a to jest l á s k a . A tuto lásku můţe do našich srdcí vloţit jenom Bůh a
jenom tehdy, kdyţ se k němu obrátíme s tak velkou, čistou vírou, jako to dovedou občané
umbriiští.
28