Práh mezi světy I.

lidi k poznání Boha a jeho Zákonů, ať děje se tak třebas i způsobem, který bych neuznával za
správný.
Chápu poslání církví trochu jinak. Uznávám, ţe pro někoho jsou církve matkou, pro někoho
chůvou, pro někoho učitelkou, pro někoho profesorkou. Ale na tom církve nemají přestávati, a
kdyţ příslušníku svému daly tyto základy a pouštějí ho do samostatného ţivota, mají se starati
také o to, aby i v dalším náboţenském vývoji byly mu oporou a spolehlivým vůdcem. Nikdy
však nesmějí mu samy překáţet v jeho dalším duchovním vývoji.
Všichni mí vrstevníci, příslušníci starší generace, byli jsme vychováni v církvích. Já dodnes
jsem církvi vděčen za všechno, co mně svou náboţenskou výchovou poskytla. Ale protoţe
jsem bral náboţenství příliš váţně, dostal jsem se duchovním vývojem dále, neţ kam
katechismus připouští. Aniţ bych se stal nevděčným církvi za to, co jsem její pomocí získal,
nemohl jsem se zastavit, a šel jsem kupředu, kam Pán mne volal.
Právě proto, ţe dovedu skutečně ocenit význam církví, je mi také tolik líto toho, ţe naše
církve nechápou nebezpečí, které jim hrozí tím, ţe béřou na sebe zodpovědnost za zdrţování
lidí v náboţenském a duchovním vývoji, a ţe se nesnaţí se přizpůsobit duchu času. Takto se
ve své ztrnulosti dočkají jen toho, ţe se vlna pokroku převalí přes ně, a ony zmizí. Církve se
nesmí domnívat, ţe slova Kristova: »Svět pomine, ale slova má nikdy nepominou!« platí o
církvi a zaručují věčnost jejího trvání.
Slova Pána Jeţíše nikdy nepominou, protoţe slova tato - to je Zákon Boţí. Ale lidé, Zákon
Boţí nedokonale ovládající, budou muset ustoupit těm, kteří ho budou jinak a lépe chápat a
proto také jinak a lépe vykládat.
Těţce nesu sám, ţe lidé utíkají od náboţenství, ţe se uvolnilo vyučování náboţenství ve
školách do tak smutných důsledků, jako je tomu nyní. Laická morálka - sebe lepší - nenahradí
náboţenství, protoţe jí schází to hlavní - autorita Boţská. Ti, kdoţ vymítají náboţenství ze
škol, nechápou ani, o co připravují mladé duše, jak zevšedňují jejich ţivot, berou-li jim
všecku poesii ţivota. A to všecko se děje jen proto, aby tito rozhodující činitelé dali najevo
své nepřátelství k církvím a dokázali, ţe si ve své pokrokovosti přisoudili právo brát dětem i
lidem náboţenství.
Ukázalo se také, kam zašel socialismus, který při svých velikých zásluhách o dělný lid vzal
mu náboţenství a v náhradu za ně nedovedl dát mu vůbec nic. Dříve pracující člověk neměl
vedle své dřiny víc, neţ toho Boha, k němuţ se modlil a v nejtěţších chvílích svého ţivota se
k Němu obracel. U Něho nacházel také ulehčení...
Člověk bez náboţenství, zejména chudák, který celý týden dře a nemá pak nic víc, neţ ţe se
nají, nanejvýš ţe si dopřeje nějakou pochybnou zábavu v hostinci, nemůţe ţít šťastným,
spokojeným ţivotem. Není-li Bůh jeho ochráncem, připadá si bez ochrany. Není-li Kristus
jeho vzorem, nemá příkladu dokonalosti před očima. Nevěří-li ve spravedlnost Boţí,
spravedlností lidskou nemůţe být uspokojen. Nevěří-li ve věčnou existenci své duše, nesnaţí
se ji nijak povznést a vzdělávat. Rozerván, nespokojen, snaţí se utápět svou beznaděj v
alkoholu, nebo, aby zapomněl, co se kolem něho děje, oddává se pochybným radovánkám.
Ale marná jest námaha zastřít a vyplnit něčím prázdnotu, která zůstala v jeho srdci po
odvrţeném náboţenském cítění.
Bez náboţenství nelze ţít šťastný ţivot. Mohl bych uvésti celou řadu případů zoufalství, které
jsem našel u mnoha a mnoha lidí. A pátral-li jsem po příčině, bylo to nejčastěji opuštění
Boha, zřeknutí se víry i náboţenství, které přivedly i lidi opravdu inteligentní do stavu
úplného zoufalství.
Proto vy, kteří máte v rukou moc, nedopusťte, aby se lidem bral nejsvětější statek, který
kaţdý má ve svém srdci mít - to jest náboţenství! Starejte se všichni, zejména vy, kdoţ jste k
tomu povolaní, aby náboţenství toto bylo čisté, nesobecké, jen na lásce vybudované, a aby
kaţdé slovo, které pronesete, bylo slovo věčné Pravdy a Moudrosti Boţí.
55