Práh mezi světy I.

6. Víra a náboženství
(Přednáška proslovená 4./V. 23 v Batizovcích na Slovensku.)
Pojmy, které se kryjí za těmito dvěma slovy, jsou ve své podstatě tak rozdílné, ţe nelze je
slučovat. Přesto však bývají slova tato velmi často zaměňována, takţe místo náboţenství
uţívá se slova víra, místo víry náboţenství. I tak velký filosof náboţenský, jakým byl Tolstoj,
ba i jím citovaní filosofové, náleţející do jeho »Kruhu četby«, velmi často tato slova
zaměňují. A přece víra není náboţenství a náboţenství není vírou.
Mohu stát úplně mimo všech církevních náboţenství, a přitom být nejpevněji věřícím. A
naproti tomu jsou i mezi nejhorlivějšími vyznavači náboţenství mnozí, kteří pravé víry v sobě
nemají.
Víra jest vnitřní cit, který musí nás naplňovat při představách nebo úvahách o věcech
abstraktních, které se nedají dokázat, o kterých nemůţeme s určitostí tvrdit ţe existují, protoţe
se o jejich existenci nemůţeme přesvědčit. Náboţenství jest spíše naukou o tom, v co máme
věřit a jak máme věřit.
Víra sama o sobě, je-li absolutní, čistá, nezabarvená ţádnou pověrou, jest také ohromnou
mocí. V Evangeliu čteme o víře, ţe je tak mocná, ţe hory přenáší, a ve slovech Jeţíšových se
setkáváme velmi často s příkazem pevné, neoblomné víry. Vykládal-li Jeţíš Kristus svým
apoštolům věci jim neznámé a nepochopitelné, musel se dovolávat především jejich víry. Byl
si vědom toho, ţe hlásá čistou, nejvyšší, absolutní pravdu, která se můţe dotknout jenom srdcí
naplněných vírou. Proto také při kaţdé příleţitosti tolik zdůrazňoval nevyhnutelnost víry,
proto také ţádal ji nejen od svých učedníků, nýbrţ i posluchačů. A protoţe se vţdy znovu a
znovu shledával s malověrností svých učedníků, kteří bez opravdové, pevné víry nebyli by
schopni plnit svůj úřad apoštolský, pronesl k nim významná slova o moci a síle víry:
»Budete-li chtíti, aby tato hora před vámi se srovnala se zemí, anebo aby vešla do hlubin
mořských, a budete-li v ě ř i t i , ţe se tak stane, stane se tak.«
Tato slova nejlépe vystihují, jakých zázraků je schopna opravdová víra.
Uzdravoval-li Pán Jeţíš nemocné, ţádal nejdříve od nemocného prohlášení, ţe věří, ţe můţe
býti uzdraven jeho Boţskou silou, neboť věděl, ţe vírou otvírá se duše lidská jako květ lotosu.
Jen takto otevřená duše je schopna přijmout duchovní sílu, která očistí duši a tělo zbaví
neduhu. A kdyţ nemocného uzdravil, řekl mu:
»Víra tvá tě uzdravila. Jdi a nehřeš více.«
Kdyţ se jednou apoštolové marně pokoušeli uzdravit nemocného, a tázali se Pána Jeţíše, proč
se jim to nepodařilo, odpověděl jim:
»Ó, vy, malověrní, pokavad já budu s vámi«
I těmito slovy Pán Jeţíš naznačil, ţe ke zdaru kaţdého díla je třeba víry, a proto kdyby byli
v ě ř i l i , ţe nemocného uzdraví, byl by se jistě uzdravil.
A teď si připomeňme římského důstojníka, pohana, který ţádal Pána Jeţíše, aby uzdravil jeho
sluţebníka. Pán Jeţíš chtěl vyhovět jeho přání a chtěl jít do jeho domu. Ale důstojník řekl
pokorně:
»Pane, nejsem hoden, abys vešel pod střechu mou, ale rci toliko slovem, a já věřím, ţe bude
uzdraven sluţebník můj.«
Nato se Pán Jeţíš obrátil k apoštolům, aby zdůraznil jim velikou víru pohanského důstojníka
v moc Boţí a řekl:
»Nenašel jsem takové víry ani mezi Izraely.«
Tak mohli bychom uvést celou řadu jiných a jiných příleţitostí, při nichţ Pán Jeţíš neustále
zdůrazňoval učedníkům svým potřebnost a nezbytnost víry. Jak jinak mohl by dosáhnout
toho, aby jeho posluchači pochopili Boha-Otce, o Němţ jim tolik vykládal
Bez víry nemůţe se nikdo k Bohu přiblíţit. Bez víry nenajde nikdy spojení s Ním, protoţe
pojem i podstata Boha zůstane lidstvu navţdy ohromným tajemstvím.
37