Práh mezi světy I.

Člověk propadlý svému mrzoutství a nenáladě, okrádá nejvíce sebe sama. Jde ţivotem slepý,
s očima zatíţenýma věčnou nespokojeností, kterou všude staví nad všechen klad. Tím odmítá
všechno, co ţivot mu nabízí, a proto můţe pak právem naříkat jen sám na sebe, ţe ţádného
štěstí v ţivotě nepoznal.
Vezměte jen prostý, kaţdodenní případ dvou lidí, kráčejících toutéţ cestou. Prvý, jdoucí po
rozkvetlé louce, vidí jen krásu květů, zalitých sluneční září. Druhý vidí na téţe louce jen trní a
nečistotu, které zde některé dobytče zanechalo. Prvý se cítí šťasten jiţ tím, ţe tudy smí kráčet
a všechnu tu krásu vnímat. Druhý jde s očima vyhledávajícíma jen trny a bodláky, kterým se
chvílemi musí vyhnout.
Buďte vţdycky tím prvním, který se umí radovat! A vaţte si takových chvílí radosti! Třebas i
byly kratičké, poznáte v nich, co je to štěstí, štěstí chvílí, kterých můţete proţít vţdycky tolik,
kolik sami budete chtít. Marno je pouštět se za dalekou bludičkou štěstí, nedovedeme-li
vyuţít toho, co nám ţivot sám k našemu obšťastnění nabízí! Všechny daleké cíle a vysoké
touhy lidstva musí zůstat nesplněnými utopiemi, nenajde-li si lidstvo správnou cestu, která je
skutečně přiblíţí k cíli všech - k opravdovému štěstí.
Pozorujme nyní ţivot svůj i ţivoty jiných lidí, vezněme to jiţ od samého dětství, a
zamyslíme-li se trochu nad tím, poznáme sami, jak bludné jsou cesty, na nichţ lidé zpravidla
hledají své štěstí.
Malé dítě jde s maminkou na procházku a zastaví se před hračkářským krámem. Oči přebíhají
s jedné hračky na druhou, a tu dětské srdéčko zahoří touhou po určité hračce a hned touhu
svou sděluje mamince. Vidíte na něm, a i maminka se domnívá, ţe učiní děcko své opravdu
šťastným, kdyţ mu tuto vytouţenou hračku opatří. Při nejbliţší příleţitosti, buď k
narozeninám, k svátku, nebo k Štědrému dni matka spěchá, aby splnila přání svého děcka, a
sama jiţ v nitru svém pociťuje blaţivý pocit, ţe dítěti učiní hračkou tou velikou radost.
Přijde okamţik, kdy se dítěti konečně splní jeho sen, jeho touha, a hračku dostane. V prvních
okamţicích projevuje svým dětským způsobem radost nad dárkem, hračku si ihned přisvojí a
začne si s ní hrát, dokonce vezme si ji i do postýlky, kdyţ jde spat. Matka pozoruje vše to s
pocitem uspokojení, ţe učinila dítě své šťastným.
Druhý a snad ještě třetí den dítě se k hračce vrací a má jakés takés potěšení z ní, ale za několik
dnů hračka ztratí své kouzlo novosti a přestane vábit. Často, zejména u chlapců se stává, ţe jiţ
druhý, třetí den naleznete z hračky jen trosky. Je rozebraná, rozbitá, nepotřebná, a vy vidíte,
jakou stálost a jakou cenu takové dětské štěstí vlastně mělo.
A tak to jde celým ţivotem, stále stejně. Děti jdou do školy, a které z nich je jen trochu
snaţivé, pocítí v sobě touhu vyniknout ve třídě, stát se nejlepším ţákem a dosáhnout
vyznamenání.
Těší se na vysvědčení, které jim toto vyznamenání potvrdí, hledají v tom své štěstÍ. Ale kdyţ
dosáhly tohoto cíle, shledají, ţe ani v tom není pravé štěstí.
Kdyţ vyjdou ze školy a přicházejí do praktického ţivota, tu znovu hledají štěstí své ve
vyniknutí ve svém oboru. Všichni touţí po zodpovědnějším místě, na kterém by mohli
vyniknout, neboť v tomto vyniknutí vidí nový předpoklad svého štěstí. A zase, i kdyţ se jim
to podaří a dosáhnou nejvýznačnějšího místa, zase poznávají, ţe ani v tom není největšího
štěstí, ţe ani zde nebyl jejich ideál a touha po štěstí splněna.
Nová touha ţene je hned zase dál, za novým ideálem, který jim slibuje v jejich představách
štěstí. Touha po samostatnosti. Obětují vše, co obětovati mohou, aby své samostatnosti
dosáhli, a kdyţ se jim to konečně podaří, tu zase vidí, ţe ani tentokráte nejsou u svého cíle -
pravého štěstí.
Nový příslib štěstí ţene je nyní zase za slávou světskou, které moţno dosáhnout v ţivotě
veřejném. Ať jiţ jejich touha jde jakoukoliv cestou, ať je to politika, národní hospodářství,
umění neb cokoliv jiného, čím moţno získat pozlátko světské slávy, i kdyţ toho dosáhnou,
shledají zase, ţe ani v tom není pravého štěstí.
128