Práh mezi světy I.

I zde promluvil ke mně můj vnitřní hlas. Ale abych nějak neznehodnotil tento církevní obřad,
pomlčím raději o tom, co bylo mi v té chvíli dáno.
Po svátcích velikonočních jsem se věnoval dalšímu hledání pozůstalých stop prvého
křesťanství. Navštívil jsem ještě celou řadu dalších starých chrámů, a krom toho shlédl jsem
místa památných cirků, kam byli na pospas dravé zvěři házeni první křesťané, a kde tisíce a
tisíce diváků přihlíţelo tomuto martyriu prvých mučedníků pro víru. Navštívil jsem místa, kde
stával Neronův park se sloupy, k nimţ byli přivazováni vyznavači křesťanství, a pod nimi
zapalována sláma se smolou, aby pronásledovatelé stoupenců Kristových viděli je zde hynout
v těţkých mukách jako ţivé pochodně.
Kdyţ jsem pak po prohlédnutí všech památek po prvých křesťanech shledával to, z čeho a jak
vznikala církev, tu přišel jsem k poznání, ţe vlastně od roku 313., kdy křesťanské učení bylo
uvolněno Milánským ediktem tolerančním, aţ do roku 383, kdy se stalo náboţenstvím
státním, po celých těchto sedmdesát let ono pravé, původní a čisté křesťanství ve skutečnosti
pomalu umíralo. Po roce 383., kdy začala se tvořit v podstatě nová církev, bylo z křesťanství
učiněno něco, co se velmi různí od pravého, původního křesťanství, které mělo na zřeteli jen
čisté učení Kristovo a uctívalo Boha i Krista nejduchovnějším způsobem.
Byl to zase člověk se svými sobeckými sklony, který se tehdy zmocnil učení Jeţíše Krista a
upravil si toto vznešené náboţenství tak, aby se od příslušníků církve co moţno nejméně
ţádalo na skutcích křesťanského milosrdenství, zato však aby byla upevněna vláda
společnosti, která upravovala křesťanské učení tak, ţe místo víry v Krista vyvýšila za největší
povinnost kaţdého křesťana víru v dogmata a zařízení církevní, víru v to, co církev k věření
předkládá.
Proti tomu se ovšem opřeli mnozí, a ti pak hledali jiné cesty k naplnění křesťanství. Jejich
snaţení skončilo zase jen v utvoření nových společností, nových církví, které se namnoze
staraly zase jen o to, jak a čím by se lišily od církví stávajících, a upadly zase v mrtvé
církevnictví. Přitom ovšem vlastní učení Jeţíše Krista bylo vţdy odsunuto aţ na druhé místo.
Stopy prvého křesťanství zmizely, nové církve se tvoří a zanikají, a já stanul nad
nerozřešenou hádankou, proč existuje dnes tolik křesťanských církví a vyznání, kdyţ Pán
Jeţíš vyslovil přece jasné přání:
»Budiţ jen jeden ovčinec s jedním pastýřem.«
Kdyby původní církev byla zachovala čisté učení Jeţíše Krista, nebyl by nikdo mohl na tomto
učení nic měnit ani opravovati. Pak také nebyly by nikdy mohly vznikati nové, opravné církve
reformní, a nebylo by to nikdy došlo tak daleko jako je to dnes, kdy v křesťanských církvích
je jiţ opravdu takový zmatek, ţe se v nich pomalu jiţ nikdo ani nevyzná. Vţdyť v samotné
Praze napočítal kdosi 63 různých křesťanských společností a církví!
Všechny církve upadají téměř do stejného omylu kdyţ tvrdí, ţe jediné jejich církev je pravá a
nejlepší. Můţe býti jen jediná, pravá a neomylná církev - a to je ta, kterou vybudoval svým
Boţským učením sám Jeţíš Kristus. Všechny odchylky a různosti mezi církvemi a mezi
učením Jeţíše Krista vybudovali si lidé, vytvořil si je jejich rozum. A protoţe lidé a rozum
lidský nejsou nikdy dokonalí a neomylní, nemohou se nikdy chlubit a pyšnit tím, ţe oni
dovedli z učení Jeţíšova uspořádat nejdokonalejší formu církve.
Pod vlivem těchto omylů na místech vedoucích trpí pak i celá výchova církevních příslušníků.
Jen ta církev je dokonalá, jejíţ příslušníci ţijí přesně dle učení Jeţíše Krista, a ne přesně dle
zařízení církevních.
Kdyby následovníci církve Kristovy a Petrovy, která jediná má svou tradici a svěcením
kněţstva přenáší určitou moc z jednoho pokolení na druhé, byli si vţdycky a ve všem vědomi
svého poslání, kdyby její představitelé sami ţili tak, aby dávali lidu příklad a snaţili se sami
ţít vţdy a ve všem důsledně dle Jeţíše Krista, nemohlo by nikdy dojít k podobnému tříštění
církve. A jistě také nebylo by došlo k hromadnému vystupování z církví vůbec.
69