Práh mezi světy I.

vámi uţívali všech darů, které vám Bůh za vaši i jejich společnou práci udělil. Nikdy nemáte
jednat se svými sluţebníky jako s otroky, vůči nimţ splnili jste svoji povinnost tím, kdyţ jste
jim vyplatili jejich mzdu a podali jim jídlo někam do komory nebo do stáje. S vámi k plně
prostřenému stolu patří, tím teprve prokáţete svou lásku a bratrství svým sluţebníkům. A
tento čin byl by také pravou sluţbou Bohu.
A ještě jinou cestu bych vám naznačil.
Ve vaší dědině je jistě alespoň jedna vdova s několika dětmi, která dře od rána do noci, aby
alespoň co nejskromněji nasytila své děti. Ale ani při největší námaze nestačí její láska na to,
aby opatřila dětem vše, čeho potřebují. Bosí a nedostatečně oblečení musí chodit i v
největších mrazech.
Chcete-li slouţit Bohu, navštivte tuto vdovu, ale ne jako pyšný zámoţný člověk, který chce
být zván dobrodincem. Přijďte k ní jako bratr v Kristu, jako někdo, kdo upřímně cítí se
sestrou trpící bídou a nouzí, a chce jí pomoci. Neříkejte velkomyslně: zde máte almuţnu nebo
podporu. Dbejte přitom, abyste neurazil její lidskou důstojnost, neboť i její duše stvořena je k
obrazu Boţímu, i ona má právo na vaši úctu, neboť i v ní je Kristus. Obraťte se tedy přímo ke
Kristu v ní, a pak jistě naleznete pravou formu, která vyzní asi v tento smysl:
»Sestřičko, vidím, ţe se namáháš a do úmoru pracuješ pro své děti, ale přece síly tvé nestačí
na to, abys mohla jim dáti vše, čeho potřebují. Přicházím z lásky k tobě a tvým dětem, abych
se tě zeptal, čeho potřebují nejnutněji, abych jim to za.opatřil nebo alespoň na to přispěl. Ale
neříkej to nikomu, zůstane to pouze mezi námi dvěma.«
Takovýto skutek lze teprve nazvat opravdovou sluţbou Bohu, protoţe je účinným projevem
Bohem dané vám lásky, k bliţnímu.
Kdyţ jsem dospěl v mysli k tomuto příkladu, stál jsem jiţ přede dveřmi malého kostelíčka.
Vešel jsem právě v okamţiku, kdy pan farář vystupoval na kazatelnu. Jaké bylo mé úţasné
překvapení, kdyţ uslyšel jsem slova z Evangelia, »po ovoci jejich poznáte je,« která byla
thematem dnešního kázání.
Pan farář začal vykládat o vinném keři, suchých a zelených ratolestech, a velmi pěkně, jímavě
mluvil k lidu. Rozradostněn uvědomil jsem si, ţe tato obec má dobrého pastýře. Ale mé
překvapení nad shodou tohoto kázání s myšlenkami, které mne provázely cestou do kostela,
ještě vzrostlo, kdyţ pan farář začal hřímat do duší věřících:
»Vy všichni jak tu sedíte nemáte práva jmenovat se křesťany, protoţe nikdo z vás neţije
pravým křesťanským ţivotem. Nedovedete skutky svými dokázat, ţe jste hodni tohoto
krásného, velikého jména - zvát se křesťany.«
A dále, podobně jako já v duchu, začal i on uvádět příklady pravého křesťanského ţivota a
skutků, kterými křesťan teprve dokáţe, ţe je opravdovým křesťanem.
Tyto příklady se ovšem lišily od příkladů mých. Pan farář vypočítával se stanoviska
církevního, které skutky znamenají sluţbu Bohu a příslušejí pravému křesťanu a to takto:
»Ne tady v kostele, ale teprve kdyţ z tohoto kostela vyjdete, ukáţe se, kdo z vás je pravým
křesťanem. Vyjdete odtud a potkáte na silnici člověka. Vaší povinností je smeknout před ním
a říci: „Pochválen buď Pán Jeţíš Kristus.“ - To je skutek dobrého křesťana. Dále pak, kdyţ
zvoní klekání, máte zanechat vší práce, smeknout a pomodlit se Anděl Páně, neboť to je
skutek pravého křesťana. A v neděli, kdyţ vyzvánějí zvony na mši, máte jít všichni do kostela
a účastnit se mše, protoţe to je skutek pravého křesťana. Nejméně jednou za rok v době
velikonoční máte jít ke zpovědi a přijímání - a to je největší ze skutků opravdového
křesťana.«
Na těchto příkladech, porovnáte-li je s příklady mými, poznáte rozdíl v nazírání na
náboţenství a skutky křesťanské.
Domnívám se, ţe právě toto povrchní pojímání učení Pána Jeţíše a zobřadnění celého
náboţenství, které dbá na církevní formy a zachovávání obřadů více, neţ na uplatnění svých
zásad v kaţdodenním ţivotě svých příslušníků, to jediné zavinilo odklon lidí od církví.
46