Práh mezi světy I.

vydal do neznámých mu krajin, o nichţ nevěděl, poskytnou-li příznivé podmínky ţivotní
jemu a jeho lidu. Ale duchovní rozkaz Boţí byl mu nade všechny úvahy rozumu a šel.
Největším důkazem jeho poslušnosti k Bohu bylo ovšem, ţe i svého vlastního syna byl
ochoten obětovati Bohu, kdyţ mu to bylo poručeno.
Z příkladu Abrahamova vidíme, ţe pro nového člověka jest poslušnost k Bohu a jeho přáním
velmi důleţitou sloţkou ţivota. Byla to především poslušnost, na níţ Bůh budoval všechny
své plány s lidstvem. Bez poslušnosti, naprosté a bezpodmínečné, je nemoţný vývoj celého
lidstva, tedy i nového člověka.
Na otázku: Koho máme poslouchati nebo: Jak nejlépe můţeme poslouchati Boha - jest jen
jediná odpověď: Musíme být vţdycky poslušni svého vnitřního hlasu, svého svědomí.
Abychom dokázali slyšet vnitřní svůj hlas, který je vţdycky hlasem Boţím, musíme potlačit
všechny své rozumové myšlenky, svou pýchu a domýšlivost o své dokonalosti, zapudit ze
svého nitra všecko, co naši duši znečišťuje a ke zlému svádí, a v tichu a klidu se soustředit,
abychom spojeni s Bohem nepřeslechli ani jediný tón svého vnitřního hlasu, který je hlasem
Nejvyššího. Ale potom jest jiţ naší povinností řídit se jím bezpodmínečně a nic na něm
neopravovati svými rozumovými názory. Jen s touto bezpodmínečnou, vlastní vůlí
neměněnou a rozumem nezkreslenou poslušností budeme schopni jíti rychlými kroky za svou
dokonalostí.
Jen tak budeme v neustálé harmonii s Bohem a budeme schopni přijímat všechny duchovní
dary Boţí, s nimiţ pak, jako dokonalí lidé, budeme moci působit pro dobro celku. V harmonii
s Bohem získáme mezi jinými dary v prvé řadě lásku a z ní vyvírající víru v nejvyšší
moudrost Boţí. Tato víra povede nás pak k veliké pokoře, trpělivosti, k pravdě a čistotě
správného ţivota.
To jsou vlastnosti, jichţ nový člověk nemůţe postrádat. Kdyţ národ ţidovský opustil
poslušnost ke svému vůdci Abrahamovi a upravil si ţivot tak, jak uznal pro sebe za
nejpohodlnější a začal opouštět zákony Boţí, tu byl mu dán nový vůdce v osobě Mojţíšově.
Mojţíš jiţ svým předurčením, stát se novým zákonodárcem lidu izraelského, byl schopen co
nejdokonaleji poslouchat vnitřní svůj hlas, jímţ promlouval k němu sám Bůh. Puzen touto
poslušností, naprostou a neomezenou, opustil dům faraonův, v němţ se mu tak dobře vedlo a
rozhodl se zachránit ţidovský národ před duchovní zkázou. Na rozkaz Boţí odešel na poušť,
kde ţil několik let v samotě, aby ničím nerušen stal se ještě schopnějším přijímat nejvyšší
rozkazy Boţí. Pak teprve, po velkém strádání a odříkání se všeho, co lidé nazývají pohodlím a
blahobytem, šel jako nejposlušnější beránek plnit neohroţeně rozkaz Boţí. Vrátil se ke svému
národu, aby jej uvedl zpět k pravému Bohu a snaţil se vytvořit zase nového člověka.
Svým dlouhým pobytem na poušti se Mojţíš tak dokonale očistil a k Bohu přiblíţil, ţe měl
neoblomnou víru v moudrost a všemohoucnost svého Boha. Proto také tak neohroţeně
vystupoval proti faraonovi a ţádal propuštění Ţidů z Egypta. Kdyţ však faraon nesplnil svůj
slib a Ţidy nepropustil, tu Mojţíš ve své víře v moc všemohoucího Boha vyţádal si několik
po sobě jdoucích trestů na Egypťany, známé to »rány egyptské«, které byly pravými zázraky,
a které konečně donutily faraona ke svolení.
Tehdy Mojţíš mohl konečně začít svoji práci na vytváření nového člověka mezi svým lidem.
Historie sama poučuje nás, jak nesnadná byla to práce.
Sotva ţe se Mojţíš vzdálil na horu Sinai, aby zde přijal od Boha pro svůj lid Desatero nových
přikázání, lid izraelský začal proti němu reptat a ulil si hned zlaté tele, aby na místě Bohu
pravému začal se znovu klanět tomuto teleti.
Kdyby byl národ izraelský zůstal věren zásadám, které mu dal Mojţíš, nebyl by jistě
rozptýlen po celém světě mimo svůj vlastní domov a byl by mohl vládnout celému světu, ne
však penězi a mocí hmotnou, jak si svou vládu mylně vykládal, nýbrţ jen silou duchovní. Bůh
byl by jej jistě provázel svým poţehnáním, protoţe při spravedlivém zachovávání zákonů
72