Práh mezi světy I.

Vnitřní hlas můj umlkl, a já zahanben stál jsem před pohanským oltářem, na kterém osm set
let před Kristem obětováni byli jen otroci.
S tímto smutným výsledkem svého rozjímání odejel jsem z Girgenti, abych hledal dále stopy
prvého křesťanství.
Dospěl jsem do Syrakus. Při prohlídce města, cestou do musea, přišel jsem k zvláštní, veliké
budově, z jejíchţ zdí vyčnívaly do ulice a náměstí poloviny sloupů. Mezery mezi sloupy byly
však aţ nahoru do hlavic úplně zazděny. Abych se přesvědčil, co podivného tato budova
skrývá, vešel jsem dovnitř. Ke svému překvapení shledal jsem, ţe i vnitřní stěny budovy mají
týţ vzhled jako vnější, a ţe i zde části sloupů vyčnívají ze zdiva. Celá úprava vnitřku
odpovídala však křesťanskému chrámu.
Vzal jsem do ruky průvodce, abych se poučil o této budově. Dočetl jsem se, ţe tento nynější
chrám křesťanský byl vlastně jen přestavbou změněn z pohanského chrámu, ve kterém kdysi
slavný řečník Cicero proslovil svou nejslavnější a nejkrásnější řeč. Dále četl jsem, ţe v tomto
chrámě, který si církev ke svým účelům přestavěla, zůstal dosud nedotčen oltář, na němţ
pohané obětovali svým bohům.
Přistoupil jsem tedy k tomuto oltáři blíţe. Co s ním církev učinila Shledal jsem, ţe stačilo jen
dřevěné orámování a přehození přikrývek a krajkovin, a jiţ z pohanského obětiště obratem
ruky bylo vytvořeno obětní místo křesťanské, kde se od provedení této přeměny, jiţ po celá
staletí aţ dodnes slouţí veliké mysterium mše svaté. Nikomu přitom nevadí pohanský původ
ani místnosti ani obětního oltáře.
Zde zamyslel jsem se nad tím, jak církev zjednodušila si zevní prostředky ke svým
bohosluţbám, které sem zavedla na místě dřívějších obřadů pohanských. Kdyţ jsem si pak
všiml stavby samé, tu shledal jsem jednu zásadní změnu, kterou na ní církev provedla.
Původní chrám pohanský neměl mezi svými sloupy zdí, které by uzavíraly bohosluţebný
prostor, takţe kaţdý pohan i ve svém chrámě zůstával neustále v přímém spojení s celou
okolní přírodou, tedy v přímém styku s Bohem. Volnost chrámová ponechávala kaţdému, kdo
mezi sloupoví vešel, pocit bezprostřední blízkosti boha, kterého právě uctíval.
Ale církev křesťanská chtěla mít onoho Boha, kterého ona uctívá, jen pro sebe. Kaţdý, kdo
chtěl se k Bohu přiblíţit, mohl tak učiniti jen prostřednictvím představitelů církví. Proto také
církev dala zazdíti vysokými zdmi všechny otvory, vedoucí z chrámu volně k přírodě, a aby
nahradila volný styk kaţdého s Bohem přímo, navěšela na stěny obrazy Boha, Krista, Matky
Boţí a jiných světců, aby lid byl upoutáván těmito náhraţkami Boha vlastního.
Dále pak přišla mi na mysl otázka, zda vůbec bylo v zásadě správné, ţe se církev zmocnila, ať
jiţ jakýmkoliv způsobem, cizího majetku a upravila si jej pro své účely. Snad bylo by přece
jen správnější, kdyby si byla s obětavostí věřících postavila nový, důstojný stánek Boţí z
obětí, přinešených nové víře.
Neuspokojen opouštěl jsem Syrakusy a navštívil jsem Neapol a Pompeje.
Pompeje podávají nám ještě dnes velmi zachovalý a věrný obraz ţivota lidí z doby, do které
Pán Jeţíš Kristus přišel. Proto věnoval jsem velkou pozornost všemu, co jsem k dokreslení
obrazu tehdejší doby mohl v Pompejích shlédnouti. Vykopávky různých příbytků a zachované
v nich obrazy svědčí o tom, ţe tehdejší lidstvo věnovalo všechno kultu těla a zapomínalo
úplně na duši. Z mnoha obrazů bylo zřejmo, jak smyslně lid tehdy ţil, jak přímo perversním
způsobem dovedl vynalézavě ukájet svůj pohlavní pud.
Bohuţel, musel jsem si přiznat, ţe se od těch dob tuze mnoho k lepšímu nezměnilo. Ba, v
některých ohledech se zdá, ţe se lidstvo přímo vrací k tomuto přehnanému kultu těla, který
úplně zanedbává duši. Na úkor všeho kulturního snaţení rozmohl se dnes sport, a vše to, co se
dnes ve znamení sportu dělá, překročuje jiţ daleko za hranice nutné tělovýchovy.
Stavby našich nákladných stadionů ukazují nám návrat do dob římských a řeckých aren, které
dnes, po tisíciletích, můţeme shlédnout jiţ jen v troskách. Přitom kultura ducha, literatura,
výtvarné umění, hudba i náboţenství jsou ţalostně zanedbávány.
65