Práh mezi světy I.

to dokázaly, kdyţ líbáme klidně jen okraje skal, přijď se na naše dílo podívat zítra, aţ budeme
v plné práci.
Přišel jsem druhý den v táţ místa, a zastihl jsem moře rozbouřené. Jeho vlny prudce doráţejí
na skály, prodírají se dravě jejich průrvami, a různými otvory vracejí se zpět do moře, aby se s
novou vlnou znovu spojily a znovu zas do skal se opřely.
Tu zeptal jsem se vln:
»Poslyšte, milé sestřičky, jsou tyto prudké údery vaše také projevy lásky, o které jste mluvily
včera«
»Zajisté!« - odpovídají mi hned vzápětí. »Představ si umělce, tvořícího s velikou láskou
veliké dílo umělecké. I on musí uţít ostrého dláta a silné rány, aby všechno zbytečné, co
překáţí pohledu na dokonalý výtvor, otesal, a jako rušivou přítěţ odstranil. Naráţíme sice
prudce na skály, v nichţ tvoříme, ale vţdy s láskou a něhou, majíce stále na zřeteli úkol, k
němuţ jsme byly určeny. A stejně tak i vy, lidé, vychováváte-li niţší, hrubší duši k
dokonalejšímu, lepšímu ţivotu, musíte mnohdy pouţít i ostřejšího slova. Ale přitom
nezapomeňte nikdy, ţe i toto ostřejší slovo musí být naplněno láskou, neboť láska musí vše
naplňovat a vším pronikat, má-li se zdařit dílo opravdu veliké a krásné.«
Cypřiš
Poděkoval jsem vlnám za poučení, které mi daly, a kráčel jsem dále. Došel jsem k velkému,
starému cypřiši. Osamocen vypínal se hrdě do výšky, štíhlý a věrný své touze dostihnout co
nejvýše. Jen jedna větev se odkláněla od přímého kmene stromu a rušila tak harmonii jeho
štíhlé linie. Zastavil jsem se u tohoto stromu s otázkou:
»Bratříčku, proč pak máš jednu ze svých větví tak daleko odkloněnu Podívej se na své
kamarády, jak jsou uhlazení, štíhlí, a jak rostou, jako ukazováčky slávy Tvůrce svého, přímo
vzhůru!«
Cypřiš mi odpovídá.
»Srovnej si mne a můj růst se společností lidskou! Kmen můj můţe být symbolem Krista,
jenţ svým vrcholem ukazuje k našemu společnému Tvůrci a Otci. Všechny moje větve, které
jsou v harmonii s mými snahami spět vzhůru, jsou jako členové společnosti lidské, snaţící se
přimknout se ke Kristu a ţít v harmonii s Ním. A ona jediná větev, která se odklonila od mého
kmene, je obrazem bloudícího člověka, neţijícího v harmonii ani se svým Tvůrcem, ani se
svým vůdcem, a uplatňuje dle svého nedokonalého rozumu svou vůli, která se od dobra kloní
ke zlu. Taková duše, podobně jako moje odkloněná větev, ruší harmonii celku. A přece i
takováto disharmonie dá se napravit láskou. Přijde-li ke mně laskavý zahradník, neodsekne od
mého kmene odkloněné větve, protoţe zbyla by v mé štíhlé koruně nepěkná mezera. Najde jiţ
místo, kde odkloněnou větev zachytit a přiváţe ji k mému kmeni, aby porušená linie byla
napravena. Větev, přimknutá láskou ke svému kmeni, poroste dále jiţ jistě tak, aby krásu a
jednotu celku doplnila. - Ale mezi lidmi není vţdy laskavý zahradník! Lidská společnost není
ochotna pobloudilou duši, která se od Krista odklonila a ke zlému přilnula, přivést láskou a
vlídným poučením zpět ke Kristu! A neujme-li se svého díla s láskou, pak se jí nikdy
nepodaří usměrnit odklánějící se duši tak, aby doplňovala harmonicky linii celku. U vás se
stává velmi často, ţe takovou pobloudilou duši prostě odstraníte, ba někdy i na šibenici
pověsíte, a tím předčasně zbavujete ji moţnosti dalšího vývoje. Přeříznete-li nit jejího ţivota,
znemoţníte jí, aby se ještě za tohoto ţivota napravila a vrátila se ke Kristu. Přemýšlej, bratře,
o tom, co ti tu povídám, a pak jistě uznáš, ţe kaţdá disharmonie, kaţdé zlo dá se odstranit
mnohem lépe a snadněji láskou, neţ pomstou, zlobou a trestem. Co duší lidských bylo by
135