Theologos 2/2012 - Prešovská univerzita v Prešove

TOMÁŠ GERBERY
do éry autonomie, musíme všechny povinnosti autoritářského věku změnit
ve volby.“ 1 Niečo ako programový prúd postmodernizmus neexistuje,
bez ohľadu na približnosť kategórií bezbrehosti a precíznosti, a je teda nielen
nežiaduce, ale aj korektne nemysliteľné objektivizovať z pozície úprimnosti
jednotlivé aspekty myslenia jeho zástancov: „Především se vnucuje
další rozlišení – mezi bezbřehým a precizním postmodernismem. Bezbřehý
postmodernismus je na postupu. Jeho odrůdy sahají od vědeckých
univerzálních směsí v lacanovsko-derridovské omáčce až k nahraným
scénářům elegantní kultury módy. Zdá se, že krédem tohoto bezbřehého
postmodernismu je, že všechno, co nedostačuje standardům racionality,
nebo co produkuje známé věci eventuálně překroucené, musí být, aby to
bylo dobré, dokonce zdařilé, jen řádně promícháno v cocktail a smícháno
s hojnými exotickými přísadami.“ 2 Práve heterogenita ako udalosť participácie
indivídua vo svete a sveta ako projekcie indivídua, učarila mnohým
súčasným mysliteľom a doviedla ich k záverom prekračujúcim dichotómiu
(či binárne orientovanú taxonómiu) objektivistických ašpirácii postihovania
reality: „Ekvivalencia medzi predmetmi túžby sa už nestanovuje prostredníctvom
iných predmetov a iných túžob, ale prechodom k tomu, čo je
radikálne heterogénne.“ 3
Už Nietzsche predsa jasne formuloval, že afirmácia jedného indivídua
v žiadnom prípade neznamená negáciu iného indivídua s nezhodnou
formou vlastnej afirmácie: „Smysl Nietzscheho filosofie spočívá v tom,
že mnohost, stávání a náhoda jsou předměty čisté afirmace. Afirmace
mnohosti je spekulativní propozicí, stejně jako je radost z rozličností propozicí
praktickou. Hráč prohrává jen proto, že neafirmuje dostatečně, protože
do náhody zavádí negativitu a do stávání či mnohosti protiklad. (...)
Afirmace se dvakrát zdvojuje, jsouc dovedena ke své nejvyšší působnosti.
Diference se odráží, opakuje nebo reprodukuje. Touto nejvyšší působností,
syntézou afirmace, nacházející svůj princip ve vůli, je věčný návrat.
Lehkost afirmujícího proti tíži negativity; hry vůle k moci proti práci dialektiky;
afirmace afirmace proti slavné negaci negace.“ 4 Oná negácia je
len určitým, povedané modernejšie, rovnako legitímnym nárokom (seba)
interpretácie v jej prospech ako aj v jej neprospech. Deleuzovské diference,
prekladané kategoriálnou diferenciou v podobe diferance dáva nielen
ontologickému dualizmu, ale aj faktu „prekonávania“ valé. Tomuto prístupu
predchádzal fakt, že štyri storočia prijímaný descartovský dualizmus
1 FINKIELKRAUT, A.: Destrukce myšlení. Brno : Atlantis, 1993. s. 85.
2 WELSCH, W.: Naše postmoderní moderna. Praha : Zvon, 1994. s. 10.
3 FOUCAULT, M.: Slová a veci – Archeológia humanitných vied. Bratislava : Kalligram,
2000. s. 237.
4 DELEUZE, G.: Nietzsche a filosofie. Praha : Herrmann a synové, 2004. s. 339-340.
70