Theologos 2/2012 - Prešovská univerzita v Prešove

TOMÁŠ GERBERY
které neviděl, přestože se udály v jeho přítomnosti, a protože se mu to
nedaří, je označován za přihlouplého a usvědčován ze zatajování ze lži…
Když před malého piknoleptika umístíme svazek květin a požádáme ho,
aby je nakreslil, namaluje nejen svazek květin, ale také osobu, která je
měla naaranžovat do vázy, ba i květinový záhon, na kterém měli vyrůst.
Má ve zvyku slepovat sekvence a upravovat jejich obrysy tak, aby se to,
co vidí, shodovalo s tím, co nemůže vidět, na co si vzpomínám, s tím,
na co si určitě vzpomenout nemůže, musí si to proto vymyslet, aby dodal
diskurzu pravděpodobnost.“ 13 Pokiaľ sa tento problém snaží postmodernizmus
uchopiť, naráža filozoficky na otázku, ktorú vyslovil Heidegger
vo svojej prednáške Koniec filozofie a úloha myslenia: „Pokud se činí
pokusy o filosofické myšlení, dospívá se už jen k epigonským renesancím
a jejich variacím. Je tedy konec filosofie přece jen ustáním jejího způsobu
myšlení?“ (Heidegger, 2006, s. 9-11). Ono ustanie či ukotvenie nevylučuje
akt vymaňovania sa subjektu skrz epochu a epochy skrz subjekt na ceste
k postmodernistickej dekonštrukcii. Hoci Heidegger v ďalšej časti prednášky
hovorí o dôležitosti empirického ukotvenia filozofie a jej spolupráce
s vedou, neodpustí si však iróniu, keď poukazuje na to, že práve posunutie
hraníc vedenia filozofiou k definitívne platnej evidencii prispelo k poznaniu
niečoho, čo myslieť už nemôže byť vecou filozofie.
Heideggerov „skepticizmus“ je však nutné vykladať ako uvedomenie
si zmeny postavenia filozofie ako tradičnej disciplíny, čiže požiadavky,
ktorej vychádza postmodernizmus v ústrety. Ešte pred „vypuknutím módy“
postmodernizmu sa však podobných ašpirácií, aj keď do určitej miery naivne,
zhostil pragmatizmus, ktorý odhadol diskurzivitu moderných tendencií
ako snáh smerujúcich k profanácii kultúry nie za účelom oslobodenia sa
od predosvietenského tmárstva, ale ako nástroja infantilizácie skrz globalizáciu
kultúrnej „identity“: „Barbarství se tedy nakonec zmocnilo kultury.
Ve stínu tohoto velkého slova roste intolerance současně s infantilismem.
Není-li to kulturní identita, která uzavírá člověka do jeho příslušnosti
a která mu pod trestem velezrady odpírá přístup k pochybování, k ironii,
k rozumu – ke všemu, co by ho mohlo vytrhnout z kolektivní dělohy, pak
je to průmysl volného času, tento výtvor technického věku, jenž redukuje
duchovní díla na úroveň braku (nebo jak se říká v Americe, entertainmentu).
A život s myšlením vyklízí pozvolna místo strašnému a posměšnému
přízraku fanatika a zombiho.“ 14 Postmodernizmus je práve (nie nutne len
filozofickým) ohlasom na túto „zombifikáciu“, avšak tam, kde jednotliví
postmodernisti vedú spor o princípy, pragmatizmus navrhuje aplikovať
modifikované nihilistické stanovisko, ktoré spočíva v prehodnotení tra-
13 VIRILIO, P.: Estetika mizení. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2010. s. 10.
14 FINKIELKRAUT, A.: Destrukce myšlení. Brno : Atlantis, 1993. s. 99.
76