Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

4.4. Norsko
Ačkoli Norsko není členským státem EU, azylová a migrační politika tohoto státu vykazuje mnoho shodných
znaků s azylovou a migrační politikou EU. V tomto duchu se také nese vývoj norské legislativy. Norsko
přistoupilo k některým společným dohodám upravujícím otázky uprchlického práva, otázky hranic
a bezpečnosti. Norsko tak přijalo Dublinskou konvenci I a II a Schengenskou dohodu. Snaha Norska přijímat
pouze určité skupiny migrantů, společně se snahou zajistit rovné sociální podmínky pro příchozí, se
úzce podobá modelu, na který aspirují i mnohé ostatní evropské země.
Právní úprava
Právní základy ochrany uprchlíků jsou v Úmluvě o právním postavení uprchlíků (1951) ve znění Protokolu
(1967). Dne 25. března 2001 Norsko přistoupilo k Schengenské dohodě a Dublinské úmluvě. Na
vnitrostátní úrovni je úprava azylu v imigračním zákonu z roku 1988, v imigračních pravidlech z roku
1990, v Zákonu o sociální asistenci a zákonu o bezplatné právní pomoci z roku 1980 a dále v kvalifikačním
zákonu z roku 2003 s novelizací v roce 2005.
Status žadatele o azyl
Žadatelem o azyl je osoba, jež z vlastní iniciativy, bez předchozího upozornění, požádá státní orgány v Norsku
o ochranu a o uznání svého statusu uprchlíka.
V Norsku se dále uplatňuje přesídlování uprchlíků (quota refugees); přesídleným uprchlíkům je dovoleno
pobývat v Norsku poté, co projdou procesem organizovaného výběru, jenž provádí Norský úřad pro imigraci
(UDI) za spolupráce s UNHCR. O roční kvótě takto přijímaných uprchlíků rozhoduje norský parlament
po předložení vládních návrhů.
Uprchlík je definován na základě Ženevské konvence jako osoba pociťující odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, náboženského vyznání, národnosti, politického přesvědčení či členství v určité
sociální skupině.
Posuzování žádosti o azyl
Orgánem, který je v Norsku zodpovědný za prvoinstanční rozhodnutí v souvislosti s žádostmi o azyl, je
Úřad pro imigraci. Pokud se osoba rozhodne požádat o azyl, její registrace jako žadatele přísluší policii.
Možnými výsledky procesu posuzování žádosti mohou být: udělení azylu, udělení povolení k pobytu
založené na potřebě ochrany, udělení k pobytu udělené z humanitárních důvodů a odmítnutí žádosti.
Žadatelé se mohou vůči prvnímu negativnímu rozhodnutí odvolat a to k nedávno ustavenému Imigračnímu
odvolacímu úřadu.
Podle imigračního zákona má osoba v případě vyhoštění, zamítnutí nebo odnětí jakéhokoli uděleného
povolení či zamítnutí žádosti o azyl právo na zástupce a právní pomoc, stejně jako má také právo kontaktovat
zástupce státu svého původu, zástupce UNHCR pro uprchlíky a norské uprchlické organizace.
V některých případech vzniká nárok na bezplatnou právní pomoc.
114 Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce