Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

nemalé prostředky a energii na to, aby do země přilákal tolik potřebné cizí pracovní migranty, na straně
druhé však opomíjí ty z nich, kteří se už na území nacházejí a jsou zde už svým způsobem integrovaní.
Mezi osoby, jejichž pracovní potenciál stát zcela přehlíží a záměrně se ho nepokouší na legálním trhu
práce využít, patří i žadatelé o mezinárodní ochranu. Při vědomí všech souvislostí a za současného stavu
je to těžko pochopitelné mrhání lidským kapitálem, který stát vlastně nevědomky má a do něhož i sám investoval
nemalé prostředky. Žadatelé o mezinárodní ochranu jsou již zde, chtějí pracovat a je škoda jejich
pracovního potenciálu nevyužít. Argumenty, že tito cizinci vytěsní z trhu práce domácí nezaměstnané,
jsou chatrné nejen proto, že se jedná o marginální počet osob, ale i proto, že nezaměstnanost mívá hlubší
kořeny a omezováním imigrace se nevyřeší. Tyto náhledy bývají velmi zakořeněné jak v široké veřejnosti,
tak mezi vůdčími osobnostmi ovlivňujícími veřejné mínění, včetně tvůrců migračních politik. Přetrvávají
bez ohledu na realitu a souvisejí spíše s volebními preferencemi svých nositelů. 388 Těchto negativních postojů
jsme ovšem svědky i v dnešní době, kdy je patrné, že český trh práce cizince potřebuje. Namísto toho,
aby si stát uvědomil, jaký potenciál skýtají žadatelé o mezinárodní ochranu a využil ho ve svůj prospěch,
na zaměstnávání této skupiny obyvatel se dívá s těžko pochopitelným despektem. Ten je ospravedlňován
tím, že důvodem příchodu žadatelů na naše území je hledání ochrany a nikoliv výdělečná činnost, bez
vědomí dalších souvislostí a bez uznání toho, že i bona fide žadatelé o mezinárodní ochranu mohou projevovat
legitimní snahu o soběstačnost, což nikterak nesnižuje odůvodněnost jejich obav z pronásledování
v zemi původu a nestaví je to naroveň ekonomických migrantů. Postoj českého státu, vycházející z toho,
že integrace by měla nastoupit až v okamžiku, kdy je rozhodnuto o udělení či neudělení mezinárodní
ochrany, je v tomto ohledu silně krátkozraký a nereflektuje požadavky současnosti.
Jak vyplynulo z provedeného sociologického průzkumu, značná část žadatelů o mezinárodní ochranu
buď nepracuje, anebo pracuje nelegálně. Ani jedna z těchto dvou variant však není dobrá a žádoucí. Tito
cizinci buď zůstávají po řadu týdnů, měsíců či roků ve státem zřízených střediscích izolováni od společnosti
a udržováni v závislosti na státní benevolenci, anebo se rozhodují pro pobyt v soukromí. V takovém
případě si musejí hradit veškeré náklady sami, až na nenárokovou tříměsíční finanční podporu ve výši
určitého násobku životního minima, a to za situace, kdy se legálně uživit nemohou. Musejí dokonce nově
hradit i regulační poplatky za poskytnutou lékařskou péči. 389 Zcela nelogicky je tak zákonem protěžován
pobyt v uprchlických zařízeních a svým způsobem i popírán význam pobytu v soukromí i u toho žadatele,
který nechce zatěžovat hostitelský stát, tedy Českou republiku, nad míru nezbytně nutnou. Navzdory
388
Srov. i Horáková, M.: Žadatelé o azyl a možnosti jejich zaměstnávání. Článek byl zpracován v rámci projektu Proč
mají zůstat stranou a byl uveřejněn na stránkách Konzorcia nevládních organizací pracujících s migranty dne
15. 6. 2007. Blíže srov. http://www.konzorcium.cz/cz/projekty/AECTT.php (otevřeno dne 28. 11. 2007).
389
S kritikou této skutečnosti vystoupil i Veřejný ochránce práv, když uvedl, že Od 1. ledna 2008, kdy vstoupila v platnost
novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, registruje ochránce problémy s dostupností lékařské péče u cizinců žádajících
o mezinárodní ochranu. Zdravotnická zařízení jsou pod pokutou až 50 000 Kč povinna vybírat regulační poplatky od všech,
na něž se nevztahuje výjimka ze zákona, tedy i od žadatelů o azyl. Ti však smí legálně pracovat až po uplynutí jednoho roku od
zahájení řízení o udělení azylu, a jsou tak odkázáni na kapesné vyplácené státem ve výši 16 Kč na osobu a den. Pokud žadatelé
nezůstávají v pobytovém středisku, ale žijí v soukromí, mohou sice podle počtu rodinných příslušníků dostávat příspěvek ve
výši 1,3–1,6 násobku životního minima, ovšem pouze po dobu tří měsíců. Poté se ocitají zcela bez možnosti legálních příjmů.
Ani kapesné však není vypláceno bez výjimek… Ochránce za této situace považuje za neetické, aby se do problémů s úhradou
a vymáháním poplatků dostávaly osoby, které z objektivních důvodů nemohou získat prostředky na jejich zaplacení. Srov.:
Veřejný ochránce práv: Žadatelé o azyl nemají nárok na lékařskou péči, 9. 4. 2008,
http://www.ochrance.cz/dokumenty/dokument.php?doc=1241 (otevřeno dne 10. 4. 2008).
152 Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce