Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

statistik jednotlivých států pod souhrnným názvem zařazeny i osoby, které disponují jinými ochrannými
statusy než uděleným statusem uprchlíka, resp. azylem; v komparovaných údajích určité organizace
či statistického úřadu ale tento rozdíl již bude setřen. Problémem je i spojení azylu a uprchlictví. Proto
je nutno hodnotit statistické údaje velmi opatrně a vždy definovat, co která skupina v daném kontextu
obsahuje. Patrně i tyto terminologické rozdíly mají za následek, že data o počtu žadatelů o mezinárodní
ochranu, resp. azyl nejsou přesná a jednotlivé zdroje údajů se liší, přestože vycházejí ze stejného pramene
(UNHCR a národní vlády). Takto např. podle údajů OECD 57 požádalo o azyl v rozšířené EU v roce 2005 celkem
242 000 osob, podle statistické ročenky UNHCR však 219 000. 58
Význam statistických údajů je vidět z pouhého historického pohledu do tvorby úprav právního postavení
uprchlíků, resp. žadatelů. Problém uprchlictví jakožto hromadný přesun osob z jednoho státu
do státu jiného vznikl poměrně nedávno. Jílek hovoří o počátku 20. století jako momentu, kdy přišly
první uprchlické proudy v návaznosti na to, že uprchlíci neměli možnost osidlovat nová území, protože
všechna byla již obsazena. 59 Státy (především evropské) tehdy v reakci na velký počet osob přijaly ad hoc
dohody pro národnostně definované skupiny uprchlíků, které umožnily poskytování alespoň minimálního
standardu. 60 O několik desetiletí později přijatá Úmluva mimo jiné reagovala opět na velké počty,
na stovky tisíc osob vyhnaných z domovů druhou světovou válkou, jejíž uprchlické dozvuky byly z velké
části opět na území Evropy. Tato Úmluva byla směřována do minulosti, posléze se její časová působnost
rozšířila. Další moment, který působí na úpravu právního postavení, je též spojen se vzrůstem počtu osob,
které potřebují ochranu. K tomu došlo v osmdesátých a devadesátých letech s rozvojem možností migrace
obecně. K restrikcím ve vztahu k nelegálním migrantům přikročily především vyspělé státy, zejména USA
či Austrálie, stejně jako členské státy Evropské unie. Jmenované státy tak učinily téměř ve stejnou dobu;
USA restrikce přijaly v devadesátých letech, 61 Austrálie po roce 2000. 62 Evropský region začal systematicky
reagovat na velký příliv cizinců – uprchlíků i ekonomických migrantů – v devadesátých letech 20. století.
Vedle přijetí Dublinské úmluvy (1990) a Londýnských rezolucí (1992) to bylo přijetím Amsterodamské
smlouvy a komunitarizací oblasti azylu a uprchlictví. Následně byla po dlouhotrvajících vyjednáváních
přijata řada instrumentů, které stanoví základ řízení o udělení azylu, resp. mezinárodní ochrany v členských
státech, vysvětlují pojmy či určují standardy péče o žadatele o azyl. Právní úprava vždy sledovala
posuny v počtech lidí, kteří potřebovali ochranu, potažmo počty a charakter konfliktů ve světě. Důsledky
přijetí právních instrumentů se následně zpětně projevily na počtech osob (např. v případě omezování
přístupu do procedury atd.). Je však mylné domnívat se, že lze ze statistik určit s jistotou důvody odchodu
osob a zákonitosti, kterými se řídí.
57
Srov. International Migration Outlook, OECD SOPEMI 2006.
58
Srov. UNHCR: Statistical Yearbook 2006, Trends in displacement, Protection and Solutions, tabulka č. 6, prosinec
2007, dostupné na http://www.unhcr.org/cgi-bin/texis/vtx/home/opendoc.pdf?id=478ce2e62&tbl=STATISTICS
(otevřeno dne 10. 6. 2007)
59
Srov. Jílek, D.: Odpověď mezinárodního práva na hromadné uprchlictví, Masarykova univerzita, Brno, 1996, str. 11.
60
Srov. Úmluvy týkající se ruských a arménských uprchlíků ve 20. letech 20. století, především Ujednání ohledně
vydání průkazů totožnosti ruským a arménským uprchlíkům z roku 1926, Ujednání o právním postavení ruských
a arménských uprchlíků z roku 1928 či následnou Úmluvu o mezinárodním postavení uprchlíků z roku 1933.
61
Zejména zákonem v roce 1996 (Illegal Immigration Reform and Immigration Responsibility Act).
62
V roce 2001 v reakci na události týkající se uprchlické lodi Tampa.
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 25