Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

Zprostředkovatelé zaměstnání
Jak vyplývá z našich zjištění, žadatelé o mezinárodní ochranu se při hledání vhodného zaměstnání obracejí
nejčastěji na přátele a známé, hned vzápětí však přicházejí na řadu tzv. klienti a nejrůznější zprostředkovatelé.
Lze tedy předjímat, že i tato skutečnost, tedy to, kdo je nositelem zprostředkování zaměstnání,
hraje velkou roli při rozhodnutí žadatele, zda vstoupit na legální či na nelegální trh práce. Najít práci ve
sféře tzv. šedé ekonomiky se tak ve světle těchto skutečností jeví jako snadnější cesta směrem k výdělečné
činnosti a finanční soběstačnosti dotčených cizinců.
Shrneme-li výše uvedená zjištění, dospějeme k závěru, že zaměstnanecký poměr založený na pracovním
povolení, jakožto jediná možnost legálního příjmu žadatele o mezinárodní ochranu, je vystaven
značným byrokraticko-technickým překážkám 236 a vyznačuje se z pohledu cizince natolik nedostatečnou
atraktivitou, že je ve skutečnosti využíván jen malým množstvím žadatelů o mezinárodní ochranu. Naproti
tomu zaměstnanecký poměr, vzniklý bez těchto omezení, je mnohem více využívaným institutem,
navzdory tomu, že takové konání zákon neumožňuje, ba přímo zakazuje.
3.3.6. Nekvalifikované práce, absence kariérního růstu
Ukazuje se, že specifickým problémem ve vztahu k postavení žadatelů o mezinárodní ochranu na
trhu práce je jejich koncentrace na pozicích nekvalifikovaných prací, respektive s tím související
absence možnosti kariérního růstu. Obě tyto skutečnosti jsou signifikantní pro jejich status a na
jejich existenci se nemalou měrou podílí právě problematické dokazování dosaženého vzdělání či
odbornosti, ať už vnímané samotnými migranty či z jejich pohledu neidentifikované.
Jak vyplývá z podstaty institutu mezinárodní ochrany, cizinec, který o tuto ochranu žádá, se sám uchyluje
do hostitelské země z důvodů obav z pronásledování v zemi původu. Tudíž z logiky věci vyplývá, že
nemůže či že by neměl navazovat jakýkoliv kontakt se svou zemí původu, jelikož právě před jejím jednáním
či před jednáním státními orgány země původu hledá ochranu na území České republiky. V opačném
případě, tedy pokud by i přes výše uvedené kontaktoval zemi původu, by tak svým jednáním v podstatě
dokázal, že jeho žádost o ochranu je bezdůvodná.
S tímto zdánlivě jednoduchým zdůvodněním je však v praxi spojena celá řada následků, z nichž se
mnohé dotýkají právě trhu práce a možností zaměstnání žadatelů o mezinárodní ochranu. Cizinec zpravidla
nedisponuje doklady o dosaženém vzdělání či odbornosti (jak je ostatně podrobně rozebráno i v této
analýze) a s ohledem na předpokládaný nulový kontakt s odpovědnými orgány si je ani zpravidla nemůže
obstarat, tudíž při nejlepší vůli nemůže postupovat na kariérním žebříčku tak, jak by měl či jak očekává,
a vykonávat takové práce, k nimž má odborné či jiné předpoklady. Tento předpoklad platí, až na výjimky,
všude tam, kde je zapotřebí předkládat doklady o dosaženém vzdělání či odbornosti.
Nikoliv náhodou tak ekonomicky aktivní žadatelé o mezinárodní ochranu vykonávají zpravidla nekvalifikované
práce a koncentrují se převážně ve sféře manuálních prací. Lze říci, že toto pracovní zařazení
236
Srov. Pořízek, P.: Komplexní analýza azylového systému v ČR včetně navržení legislativních a praktických opatření
k jeho zefektivnění, op. cit., str. 101.
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 87