Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

) minimálních pravidel pro přijímání žadatelů o azyl v členských státech;
c) minimálních pravidel pro uznávání státních příslušníků třetích zemí za uprchlíky;
d) minimálních pravidel pro postup členských států při přiznávání či odnímání postavení uprchlíka.
Státy tedy ztrácejí výsadní postavení v oblasti azylu a přenášejí své kompetence na Evropská společenství,
samozřejmě v souladu s principem komplementarity a subsidiarity. Zvláštní postavení v oblasti azylu
má Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Irsko a Dánsko.
V nadcházejících pěti letech od vstupu Amsterodamské smlouvy v platnost byly výše uvedené instrumenty
přijaty. Jednalo se zejména o Dublinské nařízení, 85 které navazovalo na Dublinskou úmluvu, tzv.
přijímací směrnici, 86 tzv. kvalifikační směrnici 87 či tzv. procedurální směrnici. 88 Přijetí procedurální směrnice
bylo poměrně obtížné a nepodařilo se v původně stanovené pětileté lhůtě; tento instrument byl přijat
s mírným zpožděním. Takto byl vytvořen základ jednotného azylového systému.
Tzv. Přijímací směrnice
Přijímací směrnice obsahuje mimo jiné ustanovení týkající se zaměstnávání žadatelů o azyl (čl. 11 dané
směrnice). Směrnice dává státům možnost stanovit si lhůtu pro přijetí žadatele o azyl na trh práce až jednoho
roku ode dne přijetí žadatele do azylové procedury. Státy mají v určení této lhůty volnost omezenou
jen zmíněnou dobou jednoho roku. Jednotlivé státy zvolily ke stanovení lhůt rozdílné přístupy; některé
si stanovily lhůtu krátkou, jiné naplnily uvedenou jednoroční lhůtu. Náhledy na přístup vybraných států
jsou i obsahem předkládané analýzy.
Přijímací směrnice umožnila státu přijmout až jednoroční omezení vstupu žadatelů o azyl na trh práce.
V této souvislosti zde lze nastolit otázku směřující k tomu, kdo zajistí prostředky na živobytí žadatelů,
pokud jim není umožněn legální přístup k zaměstnání. V případě, že státy aplikují jednoroční lhůtu a neumožňují
přístup na trh práce po dobu jednoho roku, jsou žadatelé po tuto dobu odkázáni na hmotnou
pomoc státu, pomoc nevládních organizací či na vyhledání nelegální práce. 89 Z teoretického hlediska je
poměrně zajímavý též odstavec č. 4 čl. 11 recepční směrnice, který v rámci politiky trhu práce umožňuje
státům upřednostňovat občany EU, EHS a případně i třetích států. Pokud se podíváme zpět na ustanovení
Úmluvy hovořící o standardu co nejpříznivějšího zacházení, kterého se dostává ostatním cizincům, musejí
podle tohoto článku státy azylantům umožnit přístup na trh práce za stejných podmínek jako svým
85
Nařízení Rady ES č. 343/2003 ze dne 18. února 2003, kterým se stanovují kritéria a postupy pro určení členského
státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země v některém z členských
států (tzv. Dublin II).
86
Směrnice rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003 stanovující minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl.
87
Směrnici Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních požadavcích na kritéria a status státních příslušníků
třetích zemí nebo osob bez státní příslušnosti jako uprchlíků nebo jako osob, které z jiných důvodů potřebují
mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany.
88
Směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání
a odnímání postavení uprchlíka.
89
Srov. Jílek, D.: Právo na azyl: Přístup žadatelů o azyl k pracovnímu trhu? In Společný evropský azylový systém:
doplňková ochrana. Masarykova univerzita, Brno, 2007, str. 171.
36 Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce