Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

vnímána jako výsostně národní, náležející do pravomoci jednotlivých členských států, a tedy pouze mezistátně
konzultována, postupem času se tento pohled měnil.
Na začátku devadesátých let 20. století došlo v zemích Evropských společenství k nárůstu počtu osob,
které žádaly v daných zemích o ochranu, o azyl. 81 Tento nárůst způsobilo několik důvodů; kromě války
v bývalé Jugoslávii to byl např. i konec bipolárního světa a prudké zvýšení možností migrace do Evropy.
Státy tehdy už byly součástí rodícího se Schengenského prostoru 82 a Evropské unie. 83 Mizely pozemní hranice
a otevíraly možnosti migrace žadatelů o azyl v zemích evropského prostoru; žadatel o azyl, který byl
odmítnut v jedné evropské zemi, mohl bez problémů přejít do evropské země jiné a požádat o azyl tam
(jedná se o tzv. postupné, anebo i současné, podávání žádosti o azyl kvůli získání příznivějších podmínek,
tzv. asylum forum shopping). Státy se tedy dohodly na společném postupu v některých otázkách týkajících
se migrace a azylu. Byla přijata tzv. Dublinská úmluva (přijata jako běžná mezinárodní úmluva, zavazovala
tedy státy, které ji přijaly, z titulu jejich projevení vůle být danou smlouvou vázány), která stanovila
kritéria pro zjištění, který stát je odpovědný za posouzení žádosti o azyl podanou na území členských
států Evropských společenství státním příslušníkem třetího státu. Na konci roku 1992 byly dále přijaty
tzv. Londýnské rezoluce, 84 které byly zatím ještě mimo jakýkoli společný legislativní rámec; jak je patrné
i z jejich názvu, byly přijaty jen ve formě rezolucí a jejich závaznost pro jednotlivé státy Evropských společenství
byla založena jen jejich rozhodnutím o používání dotčených institutů. Rezoluce zavedly pojmy
jako bezpečné země, zrychlené řízení či zjevně nedůvodná žádost o azyl. Přijetí Maastrichtské smlouvy
ale znamenalo začátek tvorby společného právního rámce spolupráce v oblasti azylu v rámci tzv. třetího
pilíře.
Největší průlom přinesla tzv. Amsterodamská smlouva, která měnila zakládací smlouvy o Evropských
společenstvích a Evropské unii. Problematika azylu a migrace přešla ze třetího pilíře do pilíře prvního,
tedy se z úrovně unijní dostala do úrovně komunitární. Byla deklarována nutnost sjednocení legislativy
v dané oblasti v souladu s cílem vytvoření prostoru svobody, bezpečí a práva. Napříště byla díky tomuto
kroku legislativa přijímána již na úrovni Evropských společenství a nikoli jednotlivých členských států,
a tedy pro jednotlivé členské státy závazná. Článek 63 smlouvy o Evropských společenstvích (ve znění
Amsterodamské smlouvy) tak stanovil kroky, které mají být přijaty pro to, aby byl vytvořen jednotný azylový
systém, a to prostřednictvím přijetí mimo jiné (čl. 63 (1) SES):
a) kritérií a postupu pro určení členského státu, který je příslušný pro posuzování žádosti o azyl podané
státním příslušníkem třetí země v některém z členských států;
81
Z dnešního pohledu terminologie jde o mezinárodní ochranu; tento pojem v sobě slučuje jak institut azylu, tak
uprchlictví a přidává i další aspekty, např. non-refoulement atd.
82
Dohoda mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky
o postupném rušení kontrol na společných hranicích, podepsaná v Schengenu v Lucemburském velkovévodství
dne 14. června 1985 a Prováděcí úmluva ze dne 19. června 1990 k Schengenské dohodě o postupném rušení kontrol
na společných hranicích, uzavřená mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo
a Francouzské republiky.
83
Smlouva o Evropské unii (tzv. Maastrichtská smlouva) ze dne 7. února 1992.
84
Přesnými názvy Závěry o zemích, ve kterých všeobecně neexistuje vážné riziko pronásledování, Rezoluce o zjevně neopodstatněných
žádostech o azyl a Rezoluce o shodném přístupu k řešení otázek týkajících se hostitelských třetích zemí, ze dne 30. 11.
a 1. 12. 1992.
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 35