Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

očekávání stát neoceňuje ty, kteří se pokoušejí o soběstačnost, když vychází z toho, že pokud si žadatel
dobrovolně zvolí možnost odejít z azylového střediska, je to nejenom jeho právo, ale zejména pak i jeho
volba a měl by především zvážit, jaké jsou jeho finanční možnosti a nést si i příslušné důsledky tohoto
rozhodnutí. 390 Nevyřčeno však zůstává, že důsledky, a to zejména ty negativní, nese především stát, ať už
ve formě přímých financí, které musí vynaložit na pobyt každého žadatele v azylovém zařízení, anebo nepřímých
prostřednictvím financí, které mu unikají v okamžiku, kdy žadatel, i kvůli nezájmu státu, začíná
pracovat nelegálně. Pobyt v soukromí tak státem není chápán jako plnohodnotný, byť ze všech možných
hledisek, ať už vezmeme v úvahu pozdější snahy o začlenění uznaného azylanta do společnosti či návrat
neúspěšného žadatele do země původu, je zřejmé, že soběstačnost těchto osob by měla být podporována
a v co největší možné míře udržována.
Není zde třeba podrobněji rozebírat výhody a důležitost práce pro člověka, bez ohledu na to, zda jde o českého
občana či o cizince. Spokojíme se tedy se stručným připomenutím, že pracovní uplatnění přináší
každé osobě kromě příjmu i nezávislost a určitý sociální status a že následky, které s sebou nese dlouhodobá
nezaměstnanost v oblasti sociální, ekonomické a psychické, bývají rozsáhlé a velmi těžko se odbourávají.
Prakticky každým dnem, který osoba stráví v nečinnosti, klesá její hodnota na trhu práce a její
pracovní potenciál i možnosti uplatnění se rapidně snižují. Mnozí žadatelé o mezinárodní ochranu však
nepracují celé měsíce. Po udělení ochrany nebo – v případě negativního rozhodnutí – po návratu do země
původu není většina těchto osob schopna se na trhu práce uplatnit, má problémy se samostatností a zůstává
závislá na sociálních dávkách. Na straně druhé, ti žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří pracovat
chtějí, se setkávají s těžko překonatelnými překážkami, jako je například omezující roční lhůta pro vstup
na trh práce. Přístup žadatelů o mezinárodní ochranu na trh práce ovšem komplikuje nejen zmíněná
roční lhůta, ale i samotné zákonné administrativní podmínky zaměstnávání, a to přesto, že jsou nastaveny
o něco příznivěji než u ostatních cizinců. Nejasná doba pobytu žadatele o mezinárodní ochranu na území,
náročnost vyřízení povolení k zaměstnání, neznalost podmínek zaměstnávání ze strany zaměstnavatelů,
to vše přispívá k tomu, že žadatelé jsou buď odkázáni na péči státu, nebo v mnoha případech dávají přednost
nelegálnímu zaměstnání. Ve sféře nelegální práce se pak ovšem setkávají na pracovišti s diskriminací,
hlavně s nedodržením platových podmínek, pracovní doby či pravidel bezpečnosti práce, výjimkou však
není ani vydírání ze strany zaměstnavatele či různých zprostředkovatelských agentur, či dokonce nucená
práce a obchodování lidmi. I přes tato negativa se však ukazuje, že kdo z nich jednou najde cestu na nelegální
trh práce, etabluje se tu a jen zřídkakdy sféru neformální ekonomiky opouští.
Je tedy paradoxní, že ačkoliv se teoreticky stát pokouší o zabránění vstupu žadatelů o mezinárodní
ochranu na trh práce po co možná nejdelší dobu, ve skutečnosti tím nevědomě podporuje jejich expanzi
do neformální ekonomiky. Nelegální práce, tedy sféra tzv. neformální ekonomiky, přináší ovšem kromě
výše popsaných negativních souvztažných jevů přinejmenším značné ztráty ekonomického charakteru,
kdy stát přichází o daňové odvody a platby na zdravotní a sociální pojišťění, nehledě na to, že schopnosti
žadatelů, kteří často disponují požadovanou odbornou kvalifikací na trhu práce, zůstávají v těchto případech
bez využití a stát se připravuje o pracovní potenciál žadatelů často i vysoce kvalifikovaných, jelikož,
390
Srov. Podkladový materiál MV ČR pro projednávání změn zákona o azylu a zákona o pobytu cizinců (sněmovní tisk
č. 191), kapitola Zaměstnávání žadatelů o mezinárodní ochranu, op. cit.
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 153