Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

lečné zločiny či zločiny proti lidskosti. 73 Udělený vnitrostátní azyl je trvalý a jiný stát nemá povinnost jeho
udělení respektovat. 74
V legislativě evropských států nalezneme zakotvení institutu azylu v základních dokumentech států,
např. v čl. 43 Listiny základních práv a svobod České republiky, shodně též čl. 43 Listiny základních práv
a svobod Slovenské republiky, tentýž institut se nachází v čl. 16a Základního zákona Spolkové republiky
Německo, 75 či v čl. 56 Ústavy Polské republiky. 76 Ústava České republiky stipuluje, že Česká a Slovenská
Federativní Republika poskytuje azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod. Azyl
může být odepřen tomu, kdo jednal v rozporu se základními lidskými právy a svobodami.
Uprchlictví
Od azylu, který je institutem vnitrostátním, se liší institut uprchlictví především svým smluvním základem.
Oproti azylu, poskytovanému především jednotlivcům, je uprchlictví odpovědí mezinárodního společenství
na masový příliv osob, které potřebují ochranu. Potřeba smluvní úpravy uprchlictví se ukázala až
v prvních desetiletích 20. století (ačkoliv jde o fenomén nepochybně starší) v Evropě, kdy tehdejší evropské
státy zasáhla vlna osob z Ruska, které odcházely po listopadových událostech, později v socialistickém
bloku nazývaných Velká říjnová socialistická revoluce. 77 S odstupem několika let následoval proud arménských
uprchlíků z Turecka. Mezinárodní společenství tehdy přijalo dílčí ujednání směřující k úpravě
postavení těchto uprchlíků. V přijímání obdobných kroků směřujících k řešení ad hoc situací (židovští
utečenci z Německa před II. světovou válkou) bylo pokračováno až do vypuknutí II. světové války.
V poválečné atmosféře došlo k vytvoření úmluvy, která byla narozdíl od předchozích úmluv obecná,
definovala uprchlíka nikoli podle etnického principu, jako to činily úmluvy předchozí, ale na základě
určitých znaků. Jedná se o Ženevskou úmluvu o právním postavení uprchlíků z r. 1951, kde je zakotvena
obecná definice uprchlíka stanovující, že uprchlíkem se rozumí osoba, která se nachází mimo svou vlast
a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určitým
společenským vrstvám nebo pro zastávání určitých politických názorů. 78
Uvedenou definici následně přijaly státy, které se staly smluvními stranami této Úmluvy. Ve smluvních
státech Úmluvy tedy má být osobám zde uvedeným (uprchlíkům), které budou legálně pobývat na jejich
území, poskytnut určitý rozsah práv a státy se zejména zavazují nenavrátit je na území, kde by jim hrozilo
73
Zde srov. Např. Čepelka, Č., Šturma, P., op. cit. 49, str. 350. Je ale otázkou, zdali lze již hovořit o obyčeji, neboť praxe
není zcela jednotná (Srov. průběžné azylování diktátorů v Latinské Americe či Africe, nově též nabídka Francie na
azylování bojovníků FARC výměnou za propuštění unesené Ingrid Betancourtové: http://www.blisty.cz/art/20764.
html, otevřeno dne 12. 4. 2008) či článek ve francouzském deníku Libération, 2. dubna 2008).
74
Někteří autoři hovoří o stabilizaci mezinárodního územního azylu pro oběti porušení kogentních norem, jenž
musí být ostatními členy mezinárodního společenství států respektován. Srov. Čepelka, Č., Šturma, P., op. cit. 49,
str. 351.
75
Klokočka V., Wagnerová, E.: Ústavy států Evropské unie, 1. díl, LINDE PRAHA, a. s., 2. vydání, 2004, str. 238.
76
Klokočka V.: Ústavy států Evropské unie, 2. díl, LINDE PRAHA, a. s., 2. vydání, 2005, str. 192.
77
Důvod, proč došlo k úpravě problematiky až ve 20. století, lze spatřovat v tom, že dříve stále existovala území, na
která bylo možné uprchnout, a tam bez možnosti zásahu pronásledovatelů pobývat. Ve dvacátém století již takovéto
možnosti s objevením všech kontinentů pominuly. Srov. Jílek, D.: Odpověď mezinárodního práva na hromadné
uprchlictví, Masarykova univerzita, Brno, 1996, str. 11.
78
Srov. čl. 1 písm. A Úmluvy.
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 33