Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce

tické kontrolní činnosti státu, včetně následného sankcionování nelegálních aktivit na trhu práce,
která bude zaměřena na skutečné původce takových nezákonných jednání spíše než na jejich oběti,
se jeví ve vztahu k českému pracovnímu trhu jako žádoucí.
Pokud jde o problematickou omezenou délku platnosti povolení k zaměstnání, které je nezbytnou
součástí legálního výkonu práce žadatelů o mezinárodní ochranu, i tato oblast by si zasluhovala zásah do
předmětné legislativy. Připomeňme, že žadatel o mezinárodní ochranu potřebuje k výkonu práce povolení,
které by správně mělo být vydáváno na dobu, po kterou má povolen pobyt, tedy v případě této kategorie
osob zhruba na jeden, dva, maximálně na tři měsíce, což je výrazně limitující faktor pro dosažení na
legální zaměstnání. Zde je však na místě opatrnost, pokud by do budoucna bylo povolení k zaměstnání,
resp. jeho délka, vázáno na trvání procedury ve věci mezinárodní ochrany, je pravděpodobné, že by zároveň
mohlo docházet i k nežádoucímu zneužívání soudního přezkumu zamítavých správních rozhodnutí
ve věcech mezinárodní ochrany. Při zhodnocení současného stavu věci se však ukazuje jako nezbytné
nalézt nějaké optimální řešení, které by citované nedostatky právní úpravy ve vztahu k žadatelům o mezinárodní
ochranu eliminovalo a které by bylo zakotveno v předmětné legislativě a nikoliv odvislé od
benevolence jednotlivých úřadů práce. Jako nejpříhodnější by se tudíž dalo označit takové řešení, které
by udělené povolení k zaměstnání vázalo odděleně na jednotlivé instance (stupně) řízení, tj. de facto
by žadatelé o udělení mezinárodní ochrany měli odlišné postavení nežli strpitelé s podanou kasační
stížností. Další možností by pak byla úprava v oblasti zákona o azylu. Jelikož zákon o zaměstnanosti
stanoví, že povolení k zaměstnání fakticky zaniká okamžikem skončení víza, bylo by vhodné přijmout
takovou legislativní změnu, která by mj. stanovila, že vízum za účelem řízení o udělení mezinárodní
ochrany se prodlužuje, namísto toho, že se uděluje opakovaně vždy po určitém období, tak jak
je to nyní stanoveno. Obě tyto možnosti vycházejí z reálných nedostatků stávající úpravy a jejich cílem
je zpřístupnit a oživit institut povolení k zaměstnání tak, aby plnil svou funkci a zároveň neodrazoval
zájemce od hledání práce ve sféře legálního trhu práce. Pokud jde o dobré praxe z některých zemí, je zde
namístě zdůraznit, že institutu pracovního povolení využívají lépe k regulaci pracovního trhu, nežli tak
činí Česká republika. V případě Švýcarska či Velké Británie je povolení k výdělečné činnosti pro žadatele
o azyl omezeno pouze pro určité obory (např. v případě nedostatku pracovních sil v určitých odvětvích),
což by mohlo být řešením zohledněným i v naší legislativě. V úvahu však připadá i možnost další, a sice
úplné odbourání potřebnosti pracovního povolení pro tuto kategorii osob, tak jak to ostatně platí
například ve Švédsku či na Slovensku.
Co se týče koncentrace žadatelů o mezinárodní ochranu ve sféře nekvalifikovaných prací a s tím
nepřímo související absence kariérního růstu, i zde je možné, byť přes absenci reprezentativních statistických
dat, vyslovit některé domněnky, hodnocení a závěry. Se skutečností, že se konkrétnímu žadateli
o mezinárodní ochranu podaří nalézt první uplatnění na legálním trhu práce, by se neměla společnost
spokojit, a to především z toho důvodu, že se s ohledem na další konsekvence u žadatelů o mezinárodní
ochranu jedná zpravidla o nekvalifikované profese bez možnosti dalšího kariérního růstu. Naopak, v této
souvislosti se jeví jako žádoucí, aby se stát postaral o vytvoření takové nabídky navazujících vzdělávacích
kurzů, které by případným zájemcům napomohly získat kvalifikovanější pozici a pomohly
jim tak postoupit i na společenském žebříčku. Neméně významné je v této souvislosti kladení důrazu na
rozvoj vzdělání a pracovních dovedností zejména u příslušníků druhé generace migrantů, u nichž společ-
Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce 157