Hotel Intercontinental v Praze: historie | urbanismus | architektura
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami. Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby). Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami.
Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby).
Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
rytmického řádu mohutného kazetového stropu s vegetabilními křivkami svítících
skleněných květů Reného Roubíčka (…).“ 141
Dobový text po dokončení stavby vyzdvihuje působivou kombinaci starožitného
zařízení (nábytek, zrcadla, lustry) a moderních prvků (svítidla). Popisuje „bělost
stěn, konkávní vyklenutí stropu se světelnými odrazy v křišťálových lustrech René
Roubíčka a další designérské momenty“, které ve smyslu záměru projektantů dodávají
sálu slavnostní ráz. „Skleněné stěny dovolují výhled do organismu ulic obklopující
středověké části města. Rozlehlá prostora, již lze pohyblivými příčkami zmenšit
v případě potřeby, představuje ve městě nový sál, koncipovaný v duchu moderní
architektury s půvabem, prostotou a výtvarnou čistotou.“ 142
Roubíčkovy křišťálové lustry byly bezesporu stěžejním dílem, které korunuje
celému prostoru. Skleněné vlysy S. Libenského a J. Brychtové mu pouze nenápadně
přizvukovaly. Svítidla se původně nacházela jak v předsálí, tak v kazetovém stropě
vlastního prostoru sálu. V předsálí byly použity jednodušší šlahouny, v sále samém
se jednalo o bohatší svazek skleněných prutů. Lustry v kompletním počtu 24 kusů
jsou překvapivě dochovány dodnes. Roubíček na spolupráci s Filsakem vzpomínal
jako na „výjimečnou příležitost dělat se sklem věci, které měly smysl a byly navíc
krásné … Dostal jsem k dispozici vysoký strop a z něj jsem nechal stékat skleněné
pruty, které jsou tam dodnes … a v současnosti to takhle dělá Američan Chihuly.“ 143
René Roubíček 144 byl v době realizace lustrů do ball roomu již osvědčeným
dodavatelem Filsakova a Šrámkova týmu. Zajímavé je, když se ve vzpomínkách vrací
k době, kdy všechno začalo. Zmiňuje spolupráci s architektem Šrámkem (vyzdvihuje
ho jako vynikající osobnost, odborníka i člověka), která začala při realizaci velvyslanectví
v Sofii. 145 Šrámek ho měl oslovit s tím, že „na trhu nic kloudného není, zda
bych nezkusil nějaký lustr“. Spolupráce pokračovala v Londýně, kde mu (i sochařům
Kolíbalovi a Chlupáčovi) nechal volnou ruku, „což bylo přesně to, co jsme potřebovali.
Ukázalo se ale, jak je nevýhodné udělat něco dobře, protože architekti už
potom ode mě nechtěli nic jiného než lustry. To je taková životní zlomyslnost. Byli
si jistí, že to nezpackám … Vycházel jsem pokaždé z architektury, z její jedinečnosti,
z rozdílnosti vnitřních prostor. Pokaždé to bylo jiné, díky čemuž jsem neustrnul. A stal
se ze mě lustrař.“ 146 Lustry se vyráběly převážně v Novém Boru, kde působili kováři
vedení Janem Žaludkem, s nimiž Roubíček spolupracoval a kteří mu vyráběli speciální
kovové konstrukce lustrů a jezdili s ním na montáže. U tak rozměrných realizací
bylo třeba zajistit, aby konstrukce unesla všechno sklo, které mělo obrovskou váhu.
Dnešní kongresový sál je sjednocen do jednoho prostoru, bez možnosti variability
obvodových stěn. Podhledy byly upraveny, kazety jsou dnes mnohem mělčí,
avšak zůstaly formálně zachovány i včetně lustrů. Historie obrazů zamýšlených pro
ball room, respektive jeho předsálí, je komplikovanější o to, že se nedochovalo příliš
141 ŠVÁCHA, R. Umění XXXIII (pozn. 17), s. 16.
142 HOFFMANN, J. S. Glass review 12 (pozn. 23), s. 22.
143 VOLF, Petr. Sklo nepočká. Praha 2015, s. 142–144.
144 René Roubíček (1922–2018), sklářský výtvarník. Spoluvytvářel interiéry pavilonů (EXPO Brusel
1958, Montreal 1967, Osaka 1970), zastupitelství a jiných veřejných staveb. Podobné stropní
lustry, svítidla z ohýbaných tyčí, vytvořil i pro hotel Thermal v roce 1976. Spolupracoval
s podniky Crystalex, Moser, Lasvit, Preciosa a řadou skláren. Zastoupen v muzeích po celém světě.
145 Československé velvyslanectví v Sofii (J. Šrámek, G. Paul), 1961–1966.
146 VOLF, P. Sklo nepočká (pozn. 143), s. 143.
179
Change language