Hotel Intercontinental v Praze: historie | urbanismus | architektura
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami. Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby). Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami.
Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby).
Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
You also want an ePaper? Increase the reach of your titles
YUMPU automatically turns print PDFs into web optimized ePapers that Google loves.
Velmi působivá jsou původní zlatá, plasticky řešená osvětlovací tělesa ve formě
hroznů kulovitých těles od sochaře Huga Demartiniho. 174 Jejich nadčasovost se
ukazuje i v tom, jak tyto „shluky zlatých bublin“ 175 stále vynikají i v současných podobách
interiéru.
Restaurace, včetně baru a přilehlého salonku, měnila svoji podobu dále
v průběhu opakovaných rekonstrukcí. Ještě v roce 2014 měly zámeckou exkluzivní
atmosféru trochu nešikovně připomínat křesílka obalená bílými brokátovými potahy
a množství historických obrazů, v roce 2018 se interiér zminimalizoval a těžká
křesla vystřídaly lehké retro židle, přibyly moderní obrazy a obří květináče, na
podlaze koberec s retro motivem. Restaurace tak připomíná spíše nějakou současnou
kavárnu. Demartiniho svítidla jsou posledním prvkem z původního zařízení
interiéru.
Nedílnou součástí restaurace bylo i sezení na přilehlé terase, odkud se monumentální
výhled ještě znásobil. S jiným mobiliářem terasa slouží k posezení i v současnosti.
Zachovány jsou původní dveře vedoucí z restaurace na terasu, dvojdílné,
prosklené, s původními kovovými madly s plastickým motivem budovy hotelu. Za
nimi, v nároží dispozice, se nachází ještě nepřístupná malá zimní zahrada s živou
vegetací, která ale není původní. Původně v tomto místě byl úzký prostor, kde
byly uloženy stohovací židle z terasy. Později architekti Oldřich Novotný a Zdeněk
Restaurace Zlatá Praha, současný stav
(foto Roman Polášek, 2018).
174 Hugo Demartini (1931–2010), sochař, představitel neokonstruktivismu, autor mnoha instalací a plastik do
veřejného prostoru.
175 ŠVÁCHA, R. Umění XXXIII (pozn. 169).
194
Change language