Hotel Intercontinental v Praze: historie | urbanismus | architektura
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami. Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby). Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
Hotel Intercontinental realizovaný ve stylové poloze jakési domácí obdoby tehdy populárního brutalistního stylu vznikal ve skutečnosti ve spolupráci tří různých architektonických kolektivů. Pod záštitou a vedením Karla Filsaka (ateliér Epsilon Projektového ústavu Výstavby hl. města Prahy) byly pro vytvoření interiérů stavby přizvány ještě dva další ateliéry, ateliér Beta z téhož ústavu pod vedením architekta Jana Šrámka a kolektiv architekta Františka Cubra, profesora na Škole architektury na Akademii výtvarných umění v Praze. Účast celé plejády výtvarných umělců velmi bohatá a neobvyklá i v porovnání s jinými „běžnými“ veřejnými stavbami.
Publikace je prezentována jako monografie, její záběr je ale mnohem širší. Převážná část textu je dílem autorského kolektivu z Národního památkového ústavu v Praze, zabývajícího se průzkumem této stavby již od roku 2014. Významná je také spolupráce se specialisty z několika dalších institucí (České vysoké učení technické v Praze, Vysoké učení technické v Brně, Ústav teoretické a aplikované mechaniky Akademie věd) a s nezávislými historiky architektury. Tito autoři, kteří vesměs působí na několika českých vědeckých institucích, tak předkládají čtenářům různé úhly pohledu na téma hotelové architektury. Mezioborová spolupráce ale posunuje historicko-umělecký text i dále (průzkum konstrukce, materiálu betonů a převedení prvků stavby do 3-D modelace u konkrétní stavby).
Nepřehlédnutelnou součástí monografie, z níž výzkum čerpal, je rovněž svědectví žijících pamětníků, spoluautorů stavby z jednotlivých kolektivů, výtvarných umělců nebo jejich potomků či pamětníků z řad hotelových zaměstnanců.
Create successful ePaper yourself
Turn your PDF publications into a flip-book with our unique Google optimized e-Paper software.
víc než nesporně ušlechtilá a japonskou porotou poprávu oceněná architektura čs.
pavilonu“. 169
Zbyněk Hřivnáč byl nakonec přizván i k následné rekonstrukci některých interiérů,
která proběhla relativně nedlouho po prvním dokončení, v polovině 80. let. 170
Z dobové fotografie je patrné, že tehdy se v interiéru objevily pouze jednoduché
ohýbané židle s jedním opěrákem.
Vrátíme-li se ke koncepci prostoru, zcela moderní detaily byly spíše v menšině.
Významnou roli v prostoru přesto hrála soudobá výtvarná díla. Bíle omítané stěny
byly zdobeny plastickými reliéfy sochařky Evy Kmentové, 171 jejichž výraz byl popsán
jako „šály, látky vlající ve větru“, které rozrušují přísnou bělost a čistotu stěn a sloupů
dělících prostor „organickým vyvěráním reliéfů z hladké plochy stěn“. 172
V dochovaném zápise výtvarné komise posuzující prostor Zlaté Prahy je uvedeno,
že: „… u plastického řešení je potřeba snížit reliéf a tím zmenšit jeho nápadnost,
aby tvořil součást architektonického celku a nepůsobil jako samostatná plastika.
Autorka se obeznámí s architektonickými plány pilířů a posoudí eventuální možnost
negativního plastického motivu.“ 173
Restaurace výstavního pavilonu,
EXPO 1970 v Osace, Japonsko,
70. léta (archiv Oldřich Novotný,
Zdeněk Rothbauer).
Restaurace Zlatá Praha, 70. léta
(archiv Karel Filsak ml.).
169 ŠVÁCHA, R. Umění XXXIII (pozn. 17), s. 16, autor cituje z článku J. Poláškové – Československý pavilon
EXPO 70 Osaka (Projekt XII, 1970, s. 396), kde autorka uvádí: ČSSR je tentokrát trpkým zklamáním (kromě
restaurace) usoudil např. šéfredaktor časopisu Baumeister Peter Paulhans.
170 Viz kapitolu Matyáše Kracíka.
171 Eva Kmentová (1928–1980), výtvarnice, sochařka, žena sochaře Olbrama Zoubka.
172 ŠVÁCHA, R. Umění XXXIII (pozn. 17), s. 16.
173 Zpráva komise, archiv rodiny Hejných, rovněž v pozn. 80.
192