2008_2 - Archeologický ústav AV ČR

329–344Archeologické rozhledy LX–2008 329DISKUSESoučasná česká paleodemografie:falešné naděje přílišného optimismu a nový reálný cílJaroslav BrůžekV letošním roce uplynulo 80 let od vystoupení prof. Jindřicha Matiegky na zasedání Mezinárodníhoantropologického institutu v Amsterodamu. Toto vystoupení je dnes považováno za programové vymezeníoboru demografické prehistorie (Matiegka 1928) a jeho autor za zakladatele paleodemografie,jak začali tuto disciplínu nazývat později Acsádi a Nemeskéri (1957). Otázkou naplnění programovéhoprohlášení, které se poprvé objevilo v češtině již o téměř 15 let dříve (Matiegka 1912), stejnějako krátkým nástinem hlavních mezníků ve vývoji paleodemografie, jsme se zabývali dříve (Brůžek– Blažek – Galeta 2006). Prvé kroky oboru paleodemografie uvádí rovněž Stloukal (1999). Není mýmcílem popsat přehled paleodemografie, její spletité cesty a limity; takové informace lze nalézt jinde(např. Jackes 2000; Milner – Wood – Boldsen 2000; Hoppa – Vaupel 2002; Chamberlain 2006; Frankenberg– Konigsberg 2006). Soustředím se jen na takové paleodemografické studie, které se objevilyv posledních letech a ukázaly nedostatky dřívějších přístupů a nastínily postupy nové. Na těchto příkladechukáži, co lze od paleodemografické analýzy souborů lidských koster očekávat a jak využítjejí skutečné možnosti. 1V nedávném období se objevilo v české literatuře několik studií s tématikou paleodemografickéanalýzy pohřebišť od převážně mladých antropologů, které chtějí jít cestou „ve službách archeologie“(např. Živný 2003; Drozdová 2005; Hrnčířová – Jarošová 2005; 2007; Jarošová – Hrnčířová 2005).Pokusím se upozornit na některé nepřesnosti až omyly, které se těmito, ale i jinými publikacemi vinoujako červená nit a lze je zobecnit pro současnou (nejen) českou paleodemografii. Cílem je ukázat,o jakou „službu“ může jít. Kritické poznámky nelze v plné míře adresovat pouze mladým a začínajícímbadatelům, ale patří především generaci jejich učitelů. Je na nich, jaká je i bude výuka paleodemografiena vysokých školách. I když můj příspěvek může vyznít kriticky, záměrem je předevšímupozornit na mechanické aplikace demografických metod a užití přesných výpočtů na základě velminepřesných dat, které mohou vést pouze k nesprávnému výsledku.Demografie „ve službách archeologie“: dobrý, či špatný sluha?Publikace, které jsou podnětem k diskusi (Živný 2003; Hrnčířová – Jarošová 2005; 2007 ad.),studují soubory koster z pohřebišť a zaměřují se cíleně na odhad jejich věku, pohlaví a výpočet demografickýchukazatelů, jako jsou naděje dožití, pravděpodobnosti úmrtí v jednotlivých věkovýchkategoriích či index maskulinity. Výstupy prezentují ve formě úmrtnostních tabulek, jejichž výpočetnívzorce užívají bez kritické reflexe spolehlivosti získaných údajů. Následně popisují výši úmrtnostipodle věku a pohlaví a z těchto údajů vyvozují další informace o životních podmínkách dané populace.Při odhadu věku lpějí na desetiletých věkových třídách dospělých jedinců, i když již poměrnědlouho víme, že takovou přesnost odhadu věku při zachování spolehlivosti stávající metody neposkytují(např. Jackes 2000; Chamberlain 2000). Autoři (Živný 2003; Hrnčířová – Jarošová 2007)zdůvodňují volbu desetiletých věkových tříd nutností srovnat vlastní výsledky s výsledky staršíchpaleodemografických studií. Nabízí se otázka, zda je takové srovnání smysluplné s ohledem na nízkoureliabilitu úzkých věkových intervalů. Na místě by byla revize starších údajů, nikoliv nová produkcedat, která jsou nespolehlivá a negují poznatky biologické antropologie posledních desetiletí.1 Přijal jsem výzvu redakce k napsání textu o paleodemografii. Kritiku, kterou příspěvek obsahuje, lze vznésti vůči celé řadě zahraničních publikací.