2008_2 - Archeologický ústav AV ČR

356Nové publikaceJiž sama skladba hesel se vyznačuje značnou nesourodostí. Není zřejmé, proč editoři zahrnulimezi objasňované termíny klášter („zvláštní uzavřené obydlí řeholníků a řeholnic“) či minnesang.Pojmy jsou často vysvětlovány pomocí banálních informací a neadekvátní terminologie. Např. hrnčířstvímse rozumí „živnostensky organizovaná rukodělná výroba“, hromadnou vsí „přírodní typ sídlapřevážně v mladém sídelním území“ a maloměstem „typologicky svérázné malé městské společenství,charakteristické povýšeným hodnocením vlastního významu oproti vesnici a jejímu způsobu životaa nekritickým přejímáním některých rysů městského prostředí“. Se smutkem musíme konstatovat,že tento typologicky svérázný typ sídla, uměle vytvořený generacemi zdatných literátů a filmařů,autorka příslušného hesla pokládá za skutečný, přičemž připouští, „že i v tomto prostředí vzniklařada hodnotných kulturních prvků“. Autoři sice považují za potřebné ozřejmit náplň všeobecně srozumitelnýchtermínů (čaroděj, fáma, kupec, domácí nářadí), avšak ani neobyčejně důvtipný čtenářpatrně neporozumí dnešnímu pojetí významu lidová kultura, pod nímž si má představit „kulturu lidu,jejíž konkrétní vymezení závisí na soudobé definici lidu“. Odborníci zřejmě nechtějí „zájemce o kulturnía společenský vývoj českého etnika“ (a bezpochyby ani sebe) zatěžovat dnes již značně rozsáhloudiskusí nad různými způsoby vymezování tzv. lidové kultury, která se ovšem stala velmi důležitousoučástí soudobého západoevropského etnologického diskurzu. Stále složitější a naštěstí neutuchajícídebata o platnosti různých konceptů jistě ani v budoucnu nedospěje k jednoznačné definici, avšak právěkonfrontace různých pohledů již ozřejmila mnohé podstatné vztahy mezi projevy tzv. vysokéatzv. lidové kultury. Z výčtu hesel encyklopedie by mohlo vyplývat, že do českého etnologickéhobádání překvapivě pronikl strukturalismus či teorie kulturních areálů. Zdá se však, že vůči těmtopodnětům a mnoha jiným podstatným metodologickým přístupům zůstávají mnozí čeští etnologovédokonale rezistentní, což je patrné jak z povahy výkladu snad všech hesel, tak z velmi malého počtucitací zahraniční literatury. Pak ovšem není zřejmé, proč se hlavní národopisné/etnografické instituce(pracoviště Akademie věd i univerzit, pražské i brněnské) dnes hrdě považují za ústavy etnologie.Obranou jim může být námitka, že bádání o tzv. tradiční (lidové) kultuře se již svou podstatounemůže vymanit z rámce národopisu, neboť je mu souzeno zkoumat zpravidla již před polovinou20. stol. výběrově a jistě také účelově shromážděné prameny, které nabízejí značně neúplnou a mnohdytéž zkreslenou výpověď. Poučení z vývoje západoevropské etnologie však vyznívá jednoznačně:je nezbytné rezignovat na ucelenou rekonstrukci dávné kultury, naproti tomu se jako účelné jeví vyhledávánísouborů pramenů, které dovolují – byť dílčím způsobem – interpretaci. Značná pozornostproto směřuje k dějinám rodiny (ve venkovském i městském prostředí), kultuře bydlení či třeba tzv.lidovému umění. Smysluplné studium přitom vyžaduje široký mezioborový přesah. Co se týče uměleckýchprojevů, nebývají vyhledávány specifické znaky, které by vymezovaly jednotlivé „národopisnéoblasti“, nýbrž shodné výzdobné motivy a prvky, jejichž výskyt lze sledovat v odlišných sociálníchprostředích, na různých kategoriích artefaktů a v delším časovém úseku. Právě široce koncipovanépoznávání mechanismů difuze rozličných kulturních projevů (nejdůkladněji poznaných právě u výzdobnýchmotivů) dosvědčuje, že údajně silná konzervativnost a jakási anonymní tvůrčí síla venkovskéhoprostředí, o nichž se stále v hojné míře dočítáme i v nejnovější literatuře, jsou mylnými konstruktynárodopisců a mimořádně trvanlivým dědictvím romantismu. Rozhodně neplatí mnohá paušálnítvrzení českých etnologů, k nimž např. patří: vznik a formování lidového stavitelství „ovlivňovalo předevšímpřírodní prostředí a kulturní tradice“, lidová slovesnost je „součást lidové duchovní kulturyzahrnující projevy, které vznikají spontánně“, lidový oděv se vyznačuje „charakteristickými znaky,kterými se liší od historického kostýmu; vzniká a vyvíjí se anonymně, jen zvolna přijímá nové prvky“.Stále více je zřejmé, že tzv. tradiční kultura se mohla proměňovat velmi rychle a ve značném rozsahu,ato ve všech svých segmentech. Sotva se tak dělo v důsledku jakéhosi spontánního (autonomního)vývoje. Tím ale není zpochybněno, že některé její části byly dlouhodobě neměnné, se shodným jevemse však setkáváme i v jiných subkulturách.Smylnou domněnkou o konzervativním rázu zejména vesnického prostředí úzce souvisejí mj.zevšeobecňující úsudky o údajně samozásobitelském způsobu hospodaření venkovanů, o němž češtíetnologové, k nimž patří rovněž autoři hesla směna, píší se samozřejmostí, aniž by zohledňovali chronologický,sociální či regionální kontext konkrétních usedlostí. K utvrzení této představy přispěl pře-