2008_2 - Archeologický ústav AV ČR

334BRÒÎEK: Souãasná ãeská paleodemografie: fale‰né nadûje …profilu úmrtnosti archeologické populace přešla paleodemografie od výpočtů úmrtnostích tabulekk užití funkcí rizika a odhadům maximální věrohodnosti (Konigsberg – Frankenberg 2002; Paine1997; 2000).“ Významným dokumentem, který vytýčil směr a cíl paleodemografie ve čtyřech bodech,je tzv. Rostocký manifest (Hoppa – Vaupel 2002). Za základní požadavky pro pokrok paleodemografieje nutno považovat: (a) potřebu lepších osteologických metod odhadu věku dožití (jedná sevíce o lepší prezentaci výsledků ve formě posteriorních pravděpodobností, než o lepší metody založenéna nových indikátorech), dále pak (b) potřebu lepších referenčních osteologických souborů.Další podmínkou je (c) nutnost použití Bayesova teorému při odhadu věku dožití, který jediný odstraňujeproblém tzv. „mimikry“, tzn. ovlivnění demografické struktury pohřebiště věkovou strukturoureferenčního souboru. Posledním bodem Rostockého manifestu je (d) nutnost odhadu úmrtnostníhoprofilu archeologické populace ještě před odhadem věku jejich příslušníků. Tento zdánlivý rozpor lzeodstranit iterativními přístupy, které navrhli např. Konigsberg a Frankenberg (1992). Ačkoliv tatoargumentace působí přesvědčivě (Paine 2008), není přijímána bez výhrad, především z důvodů ignorováníotázky reprezentativnosti souboru koster. Je-li nejdříve odhadnut úmrtnostní profil archeologickéhosouboru, primárně se předpokládá, že se v něm nenachází žádná anomálie procesu vymíránía působení filtrů kulturní povahy. Věk dožití jedinců je korigován tak, aby platnost profilu archaickéúmrtnosti byla zachována. Kritici uvedeného směru přijímají snahy modelování demografických jevůa užití funkcí rizika a odhadů maximální věrohodnosti s nedůvěrou především pro jeho náročnost namatematický aparát. Tvoří poslední skupinu, o které se zmíníme.Druhý poddruh pesimistů představují „pesimisté-empirici“, kteří jsou značně kritičtí jak k reliabilitěodhadu věku podle kostry, tak k reprezentativnosti pohřebišť a jejich výpovědní hodnotě. Nástrojůpaleodemografie používají jen k nedemografickým účelům a spolehlivost odhadu garantují užitímvelmi širokých věkových skupin. Případně se snaží užití termínu paleodemografie zcela vyhnout(např. Sellier 1996; Murail 2003). O jaké účely se jedná? Studium souboru koster ve své celistvostivyžaduje přechod na vyšší etáž, to znamená od jednotlivce ke skupině, populaci. Jsou však souborykoster z pohřebišť reprezentativním obrazem populace, ze které pocházejí? Snad s výjimkou katastrofa demografických krizí soubory koster reprezentativní nejsou, nebo jsou jen zcela vzácně. Je tomutak proto, že od okamžiku pohřbení působí řada postdepozičních procesů. Existuje celá řada filtrůkulturní i tafonomické povahy (obr. 1), které deformují kompozici archeologického souboru koster(Masset 1987; Crubézy 1996; Sellier 1996; Hoppa 1996). Výsledkem je nekompletnost koster a různýstupeň zachování jednotlivých kostí, chybění dětí, nízká reprezentativita nedospělých jedinců,specifické okrsky pohřebišť určené jedincům podle věkové, pohlavní či sociální příslušnosti apod.(Pinhasi – Bourbou 2008). Sledování demografických cílů sensu stricto je nemožné, a proto je opuštěnoa nahrazeno postupy, které směřují k detekci demografických anomálií a jejich interpretacímz bioarcheologického hlediska.Využití paleodemografických nástrojů k nedemografickým účelůmTakový přístup představuje přínos archeologii za předpokladu úzké spolupráce obou disciplín jižod počátku záměru studia kosterního souboru, během samotných výkopů. Přítomnost odborníka seznalostí anatomie a tafonomie je dnes samozřejmostí. V opačném případě ztrácíme řadu nenahraditelnýchterénních informací, které sebelepší laboratorní zpracování nemůže nahradit. Identifikacedemografických anomálií v archeologickém souboru koster pohřebiště se provádí ve srovnání s modelempřirozené archaické úmrtnosti v rozsahu očekávané co nejširší naděje dožití, např. intervalnaděje dožití e 0 v rozmezí od 25 do 35 let či více (např. Chamberlain 2006). Vychází se z předpokladu,že přirozené vymírání lidských populací sleduje určité zákonitosti, které mají obecnou platnost.Pro tento účel byly zkonstruovány tabulky teoretické mortality archaických populací, které vycházejíz modelu stacionární populace, kdy počet zemřelých a narozených je konstantní. Frankofonní světdává přednost tabulkám Ledermannovým (1969), anglofonní odborníci upřednostňují tabulky Coalea Demenyho (1983), avšak existují i jiné. Obecnou kritikou modelových tabulek je to, že se neopírajío jiná empirická data mimo ta, která byla shromážděna pro preindustriální společnosti. Jiná konečněani existovat nemohou, s výjimkou dat získaných modelováním z archeologických souborů.