2008_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LX–2008 331k nadhodnocení věku a podruhé k podhodnocení a odchylky se vzájemně vyruší. Průměrná hodnotaintervalu se nenalézá v jeho středu, protože s přibývajícím věkem roste i nepřesnost odhadu a intervalodhadu věku je stále více asymetrický.Odhad věku dožití podle kostry u dospělých je dostatečně spolehlivý pouze pro věkovou třídu20 až 30 let, protože se opírá o vývojové změny související s dozníváním růstu a maturací skeletujednotlivce. Po dosažení 30 let jsou metody relativně nespolehlivé, neboť jsou založeny na pozorovanísenescenčních změn povrchu kostí. Střední chyba odhadu věku činí nejméně 12 let a je doprovázenáznačnými rozdíly odhadu mezi pozorovateli (např. Suchey 1979; Buikstra – Konigsberg 1985;Kemkes – Grottenthaler 2002 ad.). Jedince starší 60 let klasické metody neidentifikují téměř vůbec.Zdá se rovněž, že existuje značná variabilita ukazatelů věku na kostře, jak individuální, tak mezipopulacemi (Schmitt et al. 2002).Jak jsem již naznačil, je naprostou iluzí zařadit spolehlivě dospělé jedince do třeba jen desetiletýchvěkových tříd. Současné metody odhadu věku dožití podle kostry to prostě neumožňují. Optimalizacevzájemně protichůdných charakteristik, jako je přesnost odhadu věku a jeho spolehlivost, dovolujepoužít věkový interval 20 let či více a nejsou výjimky užití pouze jediné kategorie „dospělý“ (např.Bello et al. 2006; Sosna – Galeta – Sládek 2008). Pro účely výpočtu demografických ukazatelů jetakové dělení naprosto nedostačující. Jistým kompromisem je rozdělení dospělých do tří skupin:mladší 30 let, 30–60 let a starší 60 let, kdy jedince okrajových věkových skupin nové metody identifikujíspolehlivě. Střední věková skupina pak zahrnuje zbytek dospělých středního věku, kde vyššípřesnost odhadu věku nelze dosáhnout.Tato situace není zaviněna ani tak nedostatečností antropologických metod odhadu věku, jakospíše značnou individuální variabilitou postupu stárnutí kostry, kterou zmiňuje již Neustupný (1983).Vyšší přesnost indikátorů senescence může být dosažena budoucími výzkumy, pokud odstraníme přílišvágní vztahy mezi „kalendářním věkem“ a věkem „biologickým“. Ukáže-li se, že vysoká korelacekalendářního věku a biologických indikátorů na kostře je pouhým zbožným přáním, nelze informaceověku dožití odečítané z kostry použít k paleodemografickým výpočtům kopírujícím novověkou(postindustriální) moderní demografii. Pak bude nutno hledat jiné cesty k popsání demografickýchjevů v minulosti. Rozpor mezi paleodemografy na konci 20. stol. vyústil v rozdílný přístup k interpretacivýsledků paleodemografické analýzy.Pokřivené zrcadlo paleodemografie: přílišný optimismus a osteologický paradoxV této části bych chtěl (1) zdůraznit skutečnost, podle níž pouhé opakování těch postupů paleodemografie,které psaly historii disciplíny, vede k získání deformovaného obrazu demografické realitystudovaných pohřebišť a (2) upozornit na problémy paleodemografie i na návrhy, které se snažily nedostatkyodstranit. Tato etapa je dovršena mezníkem, který představuje formulování osteologickéhoparadoxu.Zásadním nedostatkem analýzy některých paleodemografických studií (Živný 2003; Hrnčířová –Jarošová 2005; 2007) jsou nekritické aplikace demografických výpočtů a hlavně považování získanýchvýsledků za skutečný demografický obraz studované populace. Ten se projevuje konzervovanýmpřístupem, opakujícím postupy pionýrských studií (Ascádi – Nemeskéri 1970; Stloukal – Vyhnánek1976; Neustupný 1983), jejichž enthusiazmus byl v dané době zcela oprávněný. Jestliže před více nežtřiceti lety definovali Stloukal a Vyhnánek (1976, 27) pro paleodemografii cíl „snažit se rozboremodchylek jednotlivých pohřebišť od demografické ‘normy’ přispět k charakteristice jednotlivýchpopulací“, pak dnešní paleodemografická studie o raně středověkém obyvatelstvu Dolních Věstonic(Hrnčířová – Jarošová 2007) je toho naprostou negací. Kritiku lze vznést především k užití úmrtnostníchtabulek, které jsou sice formálně správně vypočtené, ale přesto ve svém důsledku zavádějící.Hrubé údaje o mortalitě, vyplývající z úmrtnostních tabulek, jsou „exaktně“ porovnávány mezi různýmiarcheologickými soubory koster, aniž by se srovnání opíralo o jakoukoliv demografickou normu.Následně jsou rozdíly interpretovány ve smyslu lišících se životních podmínek. Paleodemografickáanalýza se stává „modlitebním mlýnkem“. Úmrtnostní tabulky však nejsou cílem paleodemografickéanalýzy, jak je užívají např. Živný (2003), Drozdová (2005), Hrnčířová – Jarošová (2007), nýbrž