2008_2 - Archeologický ústav AV ČR

Archeologické rozhledy LX–2008 357devším zájem národopisců a také československých etnografů v 50.–60. letech o periferní oblasti(zpravidla chudé podhorské či horské regiony Karpat), kde se prý tzv. tradiční kultura udržela v jakési„čisté“ původní podobě. V tomto prostředí lze skutečně dohledat řadu dokladů daného způsobu hospodaření,avšak dokonce i zde spíše výjimečně a mnohdy pouze v případě chudších členů vesnickýchkomunit. Naproti tomu výzkumy historiků dosvědčují, že hospodaření venkovanů se již od ranéhonovověku (a zřejmě i dříve) vyznačovalo výraznou specializací a běžným zapojením do tržních vztahů,a to jak v horách, tak v úrodných nížinách. Proto vyhledávání archaicky vyhlížejících kulturníchprojevů v horských krajích, které bývají považovány za vzácné doklady jinde již dávno zmizeléhovenkovského života, je při pojednávání odlišných oblastí a údobí zpravidla značně zkreslující. Svodůmarchaického vzezření novodobého venkova slovenských Karpat podlehl i jinak kritický ZdeněkSmetánka, který ve vlivné Legendě o Ostojovi z pozorování etnografů umně sestavil podstatnou částrekonstrukce každodennosti venkovana 12. století. Do druhého vydání navíc včlenil početnější soubordnes již historických snímků ze Slovenska, které představu o věrohodnosti tamních analogií výrazněumocňují. Promyšleně konstruovaný výklad, jemuž na konkrétnosti dodávají chronologickyiregionálně vesměs velmi vzdálené paralely, však může být kontextu raně středověkých středníchČech velice vzdálen.Abychom ale českému bádání nekřivdili, je nutné zmínit zejména etnografa a historika JiříhoLangera, v jehož podání nejsou etnologie a interdisciplinární přístup pouhými proklamativnímiprohlášeními. Detailní studium venkovské architektury horských oblastí pojal příkladně ucelenýmzpůsobem v souvislostech hospodářských strategií jednotlivých držitelů, migrací obyvatelstva, velikostia skladby rodin či třeba vlivu vrchnostenských nařízení. Dosavadní poznatky shrnul ve stálenedoceněné monografii Co mohou prozradit lidové stavby, která mj. ozřejmuje, jak zavádějící můžebýt přímočaré nahlížení archaicky působících kulturních projevů. Komplexnost výzkumů JiříhoLangera, která má jen několik obdob v zahraniční literatuře, je bohužel v rámci české etnologiev pravém slova smyslu unikátní.Snad alespoň občas archeolog využije monumentální Národopisnou encyklopedii Čech, Moravya Slezska jako základní příručku. Vždy by tak ale měl učinit s notnou dávkou obezřetnosti a hnedvzápětí sáhnout po hodnotnějších, již před druhou světovou válkou vydaných dílech, jež souhrnněpojednávají o konkrétních regionech či větších oblastech. Díky jejich strukturované koncepci v podstatěplní úlohu encyklopedií, potřebná data lze snadno vyhledat. Při snaze nalézt metodologickouinspiraci a dobrat se interpretovaného souboru pramenů ale nezbývá než obrátit pozornost k zahraničníliteratuře. Povaha současné české etnologie, která zůstala plně v sevření romantického národopisu,dosvědčuje, jak zhoubná může být rezignace na mezioborovou spolupráci a ostentativní odtažitostvůči soudobému evropskému bádání. Obojí by mělo být mementem pro archeologii, která se snadjiž zbavila krunýře typologického paradigmatu, avšak nově se vůči jiným oborům opět uzavírá doizolace tím, že se zaštiťuje urputnou snahou etablovat se jako disciplína s osobitými a údajně objektivnímiinterpretačními přístupy, které jí poskytují třeba nejrůznější počítačové programy. Paradoxnědíky moderním metodám se může archeologické počínání z pohledu ostatních oborů (a také meziarcheology vzájemně) důvodně jevit jako nesrozumitelné, a tudíž nepotřebné. Nelze si nevšimnout,že za pomoci počítačů bývají často vytvářeny složité zevšeobecňující rekonstrukce (prý predikce)dávné kultury. Příměr k české etnologii, která stále skálopevně sestavuje také ideální kulturu, seproto hned nabízí.Jan Kypta