AMERIKA Franz Kafka

hlavně bezohledností liftboyů, kteří měli podle příkazu udržovat podlahu sálu čistou a bezprachu, ale z lenosti ji každý den doopravdy nečistili, nýbrž kropili ji nějakým olejem a tímzároveň hanebně postříkali všechny šaty na stojanech. Ať si člověk schoval šaty kdekoli,vždycky se našel někdo, kdo právě neměl své šaty po ruce, ale zato snadno našel schovanécizí šaty a vypůjčil si je. A možná, že to byl zrovna hoch, který měl ten den uklízet sál, a tenpak nejen postříkal šaty olejem, ale úplně je polil odshora dolů. Jen Renell schoval svénákladné šaty na nějakém tajném místě, odkud je sotva kdy někdo vytáhl, zvláště také proto,že si nikdo nepůjčoval cizí šaty snad ze zlomyslnosti nebo z lakoty, nýbrž proto, že si jepouze ze spěchu a z ledabylosti vzal tam, kde je našel. Ale i na Renellových šatech bylauprostřed zad kruhovitá načervenalá olejová skvrna a ve městě by byl mohl znalec jenompodle této skvrny poznat, že ten elegantní mladý muž je liftboy.A Karel si řekl při těchto vzpomínkách, že také jako liftboy dost vytrpěl, a že přesto to bylovšechno nadarmo, neboť teď ta služba liftboye nebyla, jak doufal, předstupeň k lepšímuzaměstnání, naopak byl teď zatlačen ještě hlouběji a dostal se dokonce velmi blízko kvězení. Mimo to ho teď ještě zadržel vrchní vrátný, který asi uvažoval o tom, jak by mohlKarla ještě více zahanbit. A Karel úplně zapomněl, že vrchní vrátný rozhodně není člověk,který by se snad dal přesvědčit, a zvolal, přičemž se několikrát uhodil do čela rukou, kterouměl právě volnou: „I jestli jsem vás snad opravdu nezdravil, jak může dospělý člověk být takpomstychtivý kvůli tomu, že ho někdo opomene pozdravit.“„Nejsem pomstychtivý,“ řekl vrchní vrátný, „chci jen prohledat tvé kapsy. Jsem sicepřesvědčen, že nic nenajdu, neboť jsi byl asi opatrný a nechals asi svého přítele postupněvšechno odklidit, každý den něco. Ale prohledat tě musím.“ A už sáhl do jedné kapsy Karlovakabátu takovou silou, až praskly postranní švy. „Tak tady nic nemáme," řekl a přebíral v ruceobsah této kapsy, reklamní kalendář hotelu, list s jednou úlohou z obchodní korespondence,několik knoflíků od kabátů a od kalhot, vizitku vrchní kuchařky, tužku na leštění nehtů, kteroumu kdysi hodil jeden host, když balil kufr, staré kapesní zrcátko, jež mu Renell kdysi darovalodměnou za to, že ho asi desetkrát zastupoval ve službě, a ještě několik drobností. „Tak tadynic nemáme,“ opakoval vrchní vrátný a hodil všechno pod lavici, jako by bylo samozřejmé, žeKarlův majetek, pokud jej neukradl, patří pod lavici.„Teď je toho ale dost,“ řekl si Karel - zřejmě ve tváři docela rudý - a když se vrchní vrátný,který chtivostí zapomněl na opatrnost, přehraboval v Karlově druhé kapse, vyklouzl Kareljedním trhnutím z rukávů, strčil při prvním, ještě nezvládnutém skoku do jednoho z vrátných,až dost silně narazil na svůj přístroj, běžel pak dusným vzduchem ke dveřím, vlastněpomaleji, než měl v úmyslu, byl však šťastně venku, než se vrchní vrátný ve svém těžkémkabátě mohl vůbec zdvihnout. Strážní služba nebyla asi přece jen tak vzorně organizována,ozvalo se sice zvonění z několika stran, ale bůhví proč! Zaměstnanci hotelu sice přecházelive vratech křížem krážem v takovém počtu, že si člověk mohl skoro myslit, že mu chtějí