AMERIKA Franz Kafka

„To nejde, to nejde,“ řekl Karel, „jsou to moji kamarádi a já musím zůstat s nimi.“„Jste vy ale tvrdohlavý,“ řekla paní a zadívala se jinam, „člověk to s vámi myslí dobře, a vy sebráníte ze všech sil.“Karel to všechno uznával, ale nevěděl si rady a tak už jenom řekl: „Děkuji vám srdečně zavaši laskavost.“ Potom si vzpomněl, že ještě nezaplatil, a zeptal se, co je dlužen.„Zaplatíte to, až mi přinesete zpátky ten slaměný košík,“ řekla paní. „Nejpozději zítra ráno jejpotřebuji.“„Prosím,“ řekl Karel. Paní otevřela dveře, jež vedly přímo ven, a řekla ještě, když Karelvycházel a ukláněl se: „Dobrou noc, neděláte však dobře.“ Byl už několik kroků od ní, kdyžza ním ještě zavolala: „Na shledanou zítra!“Sotvaže byl venku, slyšel už zase ze sálu v plné síle hluk, do něhož se teď také mísily zvukydechového orchestru. Byl rád, že nemusil vycházet sálem. Všech pět poschodí hotelu byloteď osvětleno, takže silnice před ním byla ozářena v celé šířce. Stále ještě jezdila venkuauta, třebaže už nikoli nepřetržitě, vynořovala se z dálky rychleji než ve dne, ohmatávalabílými paprsky svítilen povrch silnice, projížděla světelným pruhem kolem hotelu, v němžjejich světla jako by pohasla, potom se znovu rozzářila a auta ujížděla dál do tmy.Kamarády zastihl Karel už v tvrdém spánku, však také byl příliš dlouho pryč. Zrovna chtělpřinesené jídlo lákavě rozložit na papíry, které našel v košíku, a vzbudit kamarády, až budevšechno hotovo, když vtom s úlekem viděl, že jeho kufr, který tu nechal zamčený a od něhožměl klíč v kapse, je úplně otevřen a polovina obsahu je roztroušena kolem v trávě.„Vstávejte!“ křičel, „Vy si spíte a zatím tu byli zloději.“„Copak něco chybí?“ zeptal se Delamarche. Robinson nebyl ještě úplně vzhůru a už sáhl popivu.„Nevím,“ zvolal Karel, „ale kufr je otevřený. To je přece neopatrnost, lehnout si a spát anechat tu kufr bez dozoru.“Delamarche a Robinson se smáli a první řekl: „Nesmíte tedy příště zůstávat tak dlouho pryč.Hotel je odtud pár kroků, a vy potřebujete tři hodiny na cestu tam a zpátky. Měli jsme hlad,myslili jsme si, že možná máte v kufru něco k jídlu, a tak jsme lechtali zámek tak dlouho, ažse otevřel. Ale nebylo tam vůbec nic, takže si můžete všechno zase klidně zabalit.“„Tak,“ řekl Karel, zadíval se upřeně na koš, jenž se rychle prázdnil, a naslouchal podivnémuzvuku, který Robinson vyluzoval při pití, jak mu nápoj vnikl nejdřív hluboko do hrdla a pak sezase prudce vracel, až to podivně zahvízdlo, a teprve potom vtekl mocným proudem dolů.„Už jste dojedli?“ zeptal se, když si ti dva na chvilku oddechli.„Copak vy jste se nenajedl v hotelu?“ zeptal se Delamarche, který myslil, že Karel požadujesvůj díl.„Chcete-li ještě jíst, tak si pospěšte,“ řekl Karel a šel ke kufru.„Zdá se, že je náladový,“ řekl Delamarche Robinsonovi.