AMERIKA Franz Kafka

„Ty se začínáš brzo uplatňovat,“ řekl Delamarche a odstrčil Karla stranou, zatím co chlácholilženu slovy: „To je jenom ten hoch, kterého jsem přivedl, aby tě obsluhoval.“„Ale já přece nikoho nechci!“ zvolala. „Proč mi vodíš do bytu cizí lidi?“„Vždyť sis pořád přála mít sluhu,“ řekl Delamarche a klekl si na zem; na pohovce, třebaževelmi široké, nebylo vedle Bruneldy vůbec místo.„Ach, Delamarchi,“ řekla, „ty mi nerozumíš a nerozumíš.“„Tak ti tedy opravdu nerozumím,“ řekl Delamarche a vzal její tvář do obou dlaní. „Ale vždyťse nic nestalo, odejde okamžitě, jestli si to přeješ.“„Když už je jednou tady, ať tu zůstane,“ řekla teď naopak a znavený Karel jí byl vděčný zatato slova, jež možná vůbec nebyla vlídně míněna, neboť stále nejasně myslil na tynekonečné schody, po nichž by snad musil hned zase jít dolů. Překročil Robinsona, pokojněspícího na pokrývce, a řekl, ačkoli Delamarche zlostně mával rukama: „Buď jak buď vámděkuji, že mě tu ještě chvilku necháte. Nespal jsem už asi čtyřiadvacet hodin, přitom jsemměl dost práce a všelijaké rozčilování. Jsem hrozně unaven. Vůbec dobře nevím, kde jsem.Ale když se několik hodin vyspím, můžete mě bez jakýchkoli ohledů poslat pryč a já rádpůjdu.“„Můžeš tu zůstat nadobro,“ řekla žena a dodala ironicky, „místa tu přece máme nadbytek, jakvidíš.“„Musíš tedy odejít,“ řekl Delamarche, „nemůžeme tě potřebovat.“„Ne, ať zůstane,“ řekla žena teď opět vážně. A Delamarche řekl Karlovi, jako by plnil totopřání: „Tak si už někam lehni.“„Může si lehnout na záclony, ale musí si zout boty, aby nic neroztrhal.“Delamarche ukázal Karlovi místo, které měla na mysli. Mezi dveřmi a třemi skříněmi bylanakupena velká hromada nejrůznějších záclon. Kdyby někdo všechny stejnoměrně složil, daltěžké dospod a lehčí navrch, a kdyby také vytáhl všelijaká prkénka a dřevěné kroužky,zastrčené do té hromady, bylo by z toho snesitelné lůžko, ale tak to byla jenom vratká aklouzavá hromada, na kterou si však Karel přesto okamžitě lehl, neboť byl příliš unaven, abyse zvlášť připravoval na spaní, a musil se také z ohledu na své hostitele mít na pozoru, abynedělal zbytečné okolky.Už téměř úplně spal, vtom slyšel hlasitý výkřik, zdvihl se a viděl, jak Brunelda sedí zpříma napohovce, jak rozevírá náruč a objímá Delamarche, klečícího před ní. Karel, jemuž tapodívaná byla trapná, se zase položil, ponořil se do záclon a chtěl spát. Že to tu nevydrží anidva dny, bylo mu zřejmé, tím nutnější však bylo, aby se napřed pořádně vyspal a mohl sepak rychle a správně rozhodnout, až bude zcela při smyslech.Ale Brunelda už spatřila Karlovy oči, vytřeštěné únavou, jež ji už jednou poděsily, a křičela:„Delamarchi, já to vedro nevydržím, hořím, musím se svléknout, musím se vykoupat, pošli tydva z pokoje, na chodbu, na balkón, kam chceš, jen ať je už nevidím! Člověk je ve svém