AMERIKA Franz Kafka

Karel uhnul podél zábradlí stranou, aby těm dvěma uvolnil místo. Jistě ho nebude nikdo nutit,aby tu zůstal, a i kdyby se o to Delamarche pokoušel, Brunelda ho ihned pustí, když ji o topožádá. Vždyť ho vůbec nesnáší, děsí se jeho očí. Když však vykročil ke dveřím, přece sitoho povšimla a řekla: „Kampak, maličký?“ Karel se zarazil před Delamarchovým přísnýmpohledem a Brunelda ho k sobě přitáhla. „Copak se nechceš podívat na ten průvod dole?“řekla a strčila ho před sebe k zábradlí. „Víš, oč jde?“ slyšel Karel, jak říká za ním, a udělalbezděčný pohyb, aby se na něho netlačila, ale bez výsledku. Pohlédl smutně dolů na ulici,jako by tam byla příčina jeho smutku.Delamarche nejprve stál se zkříženýma rukama za Bruneldou, potom běžel do pokoje apřinesl Bruneldě divadelní kukátko. Dole se za hudebníky objevila hlavní část průvodu. Naramenou obrovitého muže seděl jakýsi pán a z této výše nebylo z pána vidět nic jiného nežjeho matně se lesknoucí pleš, nad kterou držel vysoko zdvižený cylindr a neustále zdravil.Kolem něho nesli tabule, zřejmě ze dřeva, jež se z balkónu zdály úplně bílé; bylo to takuspořádáno, jako by se plakáty ze všech stran takřka opíraly o toho pána, který uprostředmezi nimi vysoko vynikal. Poněvadž všechno bylo v pohybu, stěna z plakátů se neustáletrhala a také se neustále znovu spojovala. Dále už byla ulice kolem toho pána naplněna jehopřívrženci v celé své šíři, i když ne příliš daleko, pokud to člověk mohl ve tmě přesněodhadnout, a ti všichni tleskali a slavnostním zpěvem vyhlašovali asi jméno toho pána,jméno docela krátké, ale nesrozumitelné. Jednotlivci, kteří byli důmyslně rozděleni v zástupu,měli automobilové reflektory s velmi silným světlem, kterým svítili pomalu nahoru a dolů podomech na obou stranách ulice. V té výšce, co byl Karel, to světlo už nerušilo, ale na dolníchbalkónech bylo vidět, jak si lidé, kteří byli tímto světlem zasaženi, rukama rychle zakrývajíoči.Na Bruneldinu prosbu se Delamarche zeptal lidí na sousedním balkóně, co ten podnikznamená. Karel byl trochu zvědav, zda a jak mu odtamtud odpoví. A opravdu se Delamarchemusil zeptat třikrát, a nedostalo se mu odpovědi. Nahýbal se už nebezpečně přes zábradlí,Brunelda lehce dupla ze zlosti nad sousedy, Karel pocítil její kolena. Konečně přece přišlanějaká odpověď, ale zároveň se na tom balkóně, který byl lidmi docela přeplněn, dali všichnido hlasitého smíchu. Delamarche na ně něco zavolal tak hlasitě, že by asi všichni kolem súdivem poslouchali, kdyby právě v tu chvíli nebylo na celé ulici tak hlučno. Buď jak buď,způsobilo to, že ten smích nepřirozeně brzo ustal.„Zítra se bude v našem okrese volit soudce a ten, co ho dole nesou, je kandidát,“ řeklDelamarche a vrátil se úplně klidný k Bruneldě. „Ne!“ zvolal potom a poplácal Bruneldumazlivě po zádech. „My už ani nevíme, co se ve světě děje.“„Delamarchi,“ řekla Brunelda, vracejíc se k chování sousedů, „jak ráda bych se přestěhovala,kdyby to nebylo tak namáhavé. Ale bohužel si to nemohu dovolit.“ A s velkým vzdycháním,neklidně a roztržitě si pohrávala s Karlovou košilí a ten se ustavičně snažil pokud možno